V jihovýchodní části Švihova, dnes již obklopené obytnou zástavbou, stojí skromná stavba, kterou jen zkušené oko poznává jako bývalý kostel. Pochází ze 14. století a neodlučně se váže s historií místního špitálu, o kterém se první zmínky datují již z roku 1343. Kostel byl postupně vylepšován a na přelomu 15. a 16. století, kdy byla ves povýšena na město, prodělal zásadní přestavbu. V tomto období už byl součástí vzkvétajícího švihovského panství, a roku 1504, jak vypovídá nápis později nalezený nad triumfálním obloukem, došlo k novému vysvěcení svatyně za vlády Půty z Rýzmberka.

Třicetiletá válka však přinesla mnoho utrpení. V 1. polovině 17. století se stavba potýkala s chronickým nedostatkem finančních prostředků. Jen zásluhou správce chudenického panství Václava Podivína Holečka se před rokem 1770 podařilo kostelu vrátit důstojný vzhled. Holeček pečlivě zorganizoval jeho opravu a kompletní vybavení, které mělo trvat ještě několik dalších let.

Osud se však obrátil v 1. polovině 80. let 18. století. V roce 1786 se kostel sv. Jana Evangelisty ocitl na seznamu staveb doporučených k zrušení, přičemž státní úředníci jej popsali jako „dobře a bytelně zaklenutý a k přestavbě na obytnou budovu velmi vhodný". O dva roky později byla budova prodána ve veřejné dražbě za 236 zlatých kupujícímu Tomášovi Maršálkovi. Kostel byl oficiálně odsvěcen a počalo jeho druhé života jako obytný dům, kterému slouží dodnes.

Stavba si zachovala typicky gotickou podobu jednolodního chrámu s obdélným půdorysem. Presbytář zakončený trojbočem je z jižní strany doplněn skromnou sakristií, k níž přiléhá také schodiště vedoucí do patra a pavláče. Loď kryje síťová žebrová klenba s částečným přerušením v západní části, přičemž presbytář se honosí půvabem hvězdové žebrové klenby. Architektura tedy jasně vypovídá o době vzniku a výstižně odráží gotické stavitelské ambice.

Renesanční krásu však postupně ničil čas a lidská bezohlednost. Po roce 1928 se část klenby v lodi zřítila; vzniklým otvorem se od té doby vhazoval do objektu přímo prostor pro seno do podstřešního prostoru. Nejšílenější škody přinesly však přestavby za války a bezprostředně po ní. V 40. až 50. letech 20. století majitel Václav Křen bez skrupulí zavedl splachovací záchod do sakristie, vedl vodu a ocelkoal podlahy betonem. Dvě černé kuchyně, které kdysi stávaly v patře presbytéria, byly později částečně rozebrány. Okolnosti jejich odstraňování byly méně marné – statikem doporučené zbourání reagovalo na havarijní stav, který odhalila povodeň v roce 2002.

Dnes stojí budova jako tiché svědectví transformace Švihovského kostela z posvátného místa v jednoduchý obytný dům. Návštěvník ji jen těžko pozná, přesto v jejích klenbách slnuje démonům gotiky a skrývá příběhy staletí.