Františkánský klášter s kostelem svaté Barbory se ukrývá v centru Opavy na rohu ulic Ostrožné a Beethovenovy. Tato chráněná kulturní památka není pouhou architektonickou zajímavostí, ale svědkem nepokojné historie řádovníků v městě a jejich postupné transformace do role zdravotnického zařízení.

První františkáni přišli do Opavy již roku 1453, kdy je pozvali opavští knížata. Jejich klášter na Ratibořském předměstí existoval více než století, než jej pohltila reformace začátkem 70. let 16. století. Stavby pak dlouho sloužily městu jako špitál. Opravdový návrat řádu přišel až v druhé polovině 17. století. V roce 1659 vrátil zemský místodržící Jiří Štěpán Bruntálský františkány do Opavy potřetí. Nejprve jim poskytl dočasné ubytování v domě U černého vola v Solné ulici, ale o osm let později jim daroval pozemek při městských hradbách k vybudování vlastního kláštera.

Stavbu areálu vedl představený Jan Evangelista Fritsch. V roce 1673 byly dostavěny první obytné budovy s knihovnou, o dva roky později byl završen kostel svaté Barbory (vysvěcen roku 1677) a do roku 1678 byly hotovy ostatní části. Vznikl symetrický barokní areál rozměrů přibližně 58 × 30 metrů s neorentovaným kostelem uprostřed, obklopeným trojkřídlými jednopatrovými budovami uzavírajícími dva rajské dvory. Konvent si rychle vybudoval knihovnu a již před rokem 1683 měl vlastního knihaře.

Klášter zažil dvě ničivé katastrofy. Při velkém požáru 24. května 1689 shořely střechy, propadly se stropy a byla zničena veškerá knihovna. Oprava trvala přibližně rok a následně klášter sloužil jako sídlo řádové školy filosofie, logiky a teologie. Druhou zkouškou ohněm byl požár 25. srpna 1758. Obnova přinesla pozdně barokní a rokoko úpravy. Na zdobení kostela se podíleli malířé Felix Ivo Leicher a Ignác Raab. Cyklus Křížové cesty od Jana Lukáše Krackera byl později přemístěn do farního kostela sv. Kateřiny.

Konec klášterního života přinesly josefinské reformy. V roce 1785 bylo nařízeno zrušení kláštera. Ačkoli přímá likvidace byla odvolána, počet bratří postupně klesal a v devadesátých letech 18. století zůstaly v klášteře jen tři mniši. Dne 1. prosince 1796 byl klášter rozpuštěn pro neobsazenost. Majetek připadl státnímu Náboženskému fondu.

Budova dlouho nezemdlenela. Opavský lékař Leopold Heideriich, podporován primátorem Janem Schösslerem, získal klášter roku 1797 pro nově vznikající veřejnou nemocnici. Stavební úpravy financované z Heiderichových prostředků začaly v roce 1798. Tak se klášter stal druhou dobu domovem – tentokrát těm nemocným místo bratřím.