Kaple Božího Těla se nachází v prostoru bývalého jezuitského konviktu v Olomouci, který dnes sídlí Umělecké centrum Univerzity Palackého. V současnosti je odsvěcena a slouží jako koncertní síň a výukový prostor. Spolu s konviktem je chráněna jako kulturní památka.

Vzniká zde propletence náboženských období. Původní kaple byla postavena v 15. století, přičemž zaujala místo bývalé synagogy. Po příchodu jezuitů do Olomouce v roce 1566 přešla kaple do jejich péče. Jezuité zde pak v roce 1573 založili univerzitu, a jejich vliv v městě vzrůstal. Současná podoba kaple pochází z let 1724–1728, kdy ji zřejmě vedl olomoucký stavitel Jan Jakub Knièbandl (1670–1730) podle návrhu neznámého architekta. Vzorem se stal proslulý römský chrám Sant'Andrea al Quirinale od Gianlorenza Berniniho. Kaple sloužila bohoslužbám až do roku 1778, kdy byla jezuitská univerzita přeložena do Brna. Konvikt pak obsadila armáda, která jej užívala až do roku 1994. Během 19. století kaple sloužila také evangelické církvi. V roce 2002 byla podrobena důkladné restauraci v rámci modernizace celého komplexu.

Stavebně se kaple jeví jako kunstní dílo. Umístěna v severním bočním křídle Nového konviktu, má při délce 15,9 metru a šířce 10,5 metru výšku 11,9 metrů. Jejím znakem je protáhlý oválný půdorys s černobílou šachovnicí na podlaze. Světlo do interiéru vpadá dvěma řadami polokruhově zaklenutých oken v dolním patře, obdélníkovými okny v horním patře a jedním vysokým oknem nad hlavním vchodem. Prostor strukturují dvojité pilastry a dvojitá římsa zdobená akantem. Mezi korintskými sloupy stojí hlavní oltář; po stranách se nacházejí oltáře v štukových rámech s anděly.

Umělecká výzdoba vznikala v letech 1727 až 1729. Filip Sattler (1695–1738) vytvořil štukové rámy bočních oltářů s anděly a pískovcové sochy hlavního oltáře, jimiž jsou alegorie Lásky, Naděje a ve vrcholové pozici postava Víry. Oltářní obrazy maloval olomoucký mistr Jan Kryštof Handke (1694–1774) technikou kombinující fresku a secco. Hlavní oltářní obraz znázorňuje Večeři v Emauzích (1729). Boční oltáře zdobí obrazy Nejsvětější Trojice se sv. Barborou a sv. Bonifácem nebo Wolfgangem (1729) a obrazem kapucínského řeholníka, patrně sv. Vavřince z Brindisi či sv. Felixe z Cantalice zjevujícího se Kristus (1747). Menší malby v okenních špaletách zachycují mladé jezuitské světce Stanislava Kostku a Aloise Gonzagu.

Handkův rozměrný stropní výjev kombinuje dvě témata: oslavu Nejsvětější svátosti a legendu o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary roku 1241. Legendární kompozice ukazuje Jaroslava při svatém přijímání a jeho slib postavit kostel poté, co bitvu vyhraje. Okraj fresky vytváří iluzivní architekturu se šesti kartušemi zobrazujícími scény z legendy a jejich biblické paralelismy. Na spodní klenbě kruchty se rozprostírá malba Stromu života od Jana Drechslera (1727–1728), žáka Handkeho.

Dnes kaple slouží živému účelu: je koncertní síní Katedry muzikologie FF UP, pořádají se v ní svatební obřady, autorská čtení a festivalové akce. Její oválný prostor, bohatá baroková výzdoba a kdy zvukové vlastnosti z ní činí místo, kde se čeština a architektura setkávají se zvukem.