Kostel svatého Blažeje v lokalitě Pacov u Žerotína patří mezi skromné, leč architektonicky zajímavé pamětní místa. Jde o filiální kostelík zasvěcený svatému Blažejovi, ochránci chorob hrdla, který byl vybudován v druhé polovině sedmnáctého století a kolem roku 1800 přestavěn. Celá samota včetně kostela a přilehlých staveb má status chráněné památky.

Stavba je jednolodní orientovaná budova z lámané opuky, jejíž jednoduchost a chybějící výzdoba odpovídají venkovskému charakteru poutního místa. Obdélníkový půdorys má seseknuté rohy u kněžiště. Interiér propojuje tři pole s křížovým klenbením spočívajícím na dórských pilastrech. Vnitřní prostor měří třináct na šest metrů. Cenné byly zde kostelní lavice z osmnáctého století s kvalitním vykládáním i výjimečný zámek téže doby, dlouhý dvapadesát centimetrů, který ozdoboval hlavní dveře a svou prolamovanou deskou s rakouským orlem vypovídal o vysoké řemeslné zručnosti.

Neodmyslitelnou součástí poutního místa je studánka se zdejším léčivým pramenem, který místní tradice pojmenovala Poklad. Nad tímto vyvěrajícím zdrojem postaven barokní čtvercový altán s baldachýnem, vytváří charakteristickou stavbu, která dodnes definuje vzhled samoty. Právě tento pramen měl být podle jedné z místních pověstí důvodem pro vystavění celého kostela.

S místem jsou vázány starobylé lidové příběhy vyprávějící o jeho vzniku. Jeden z nich, zachycený Václavem Benešem Třebízským, popisuje, jak synovi hraběte Jiřího Adama II. Martinice ze Smečna uvízla v krku rybí kost. Uzdravil se až po tom, co pil vodu z pacovské studánky. Vděčný hrabě pak podpořil sbírku na sochu svatého Blažeje a nakonec nechal na místě starého kříže postavit kostel jako poděkování za zázračné uzdravení.

Druhá pověst, kterou sbíral Rudolf Tschorn, vypráví o lakotném mlynáři z pacovského mlýna. Ten si během třicetileté války přivlastnil zlatý poklad klarisek a pokoušel se získat chválu vystavěním kostelíka u studánky. Příběh tragicky končí – ať již v původní verzi nebo v pozdější variaci z roku 1875 – vším, co mělo přinést štěstí, se stala zkáza a neštěstí pro celou rodinu i vesnici.

V moderní době interiér utrpěl. V roce 2001 byl místnost již nezvěstná vlivem krádeží a poničení. Kostel přesto zůstává symbolem dlouhého trvání venkovské zbožnosti a barokní architektonické tradice na území československého pomezí. Samota s přilehlými obytným budovami si dodnes zachovává duchovní a krajinný význam, který si zaslouží návštěvu těch, kteří hledají stopy starých poutních míst a jejich mystérií.