Kostel svatého Jiří v Loučné Hoře, části obce Smidary v okresu Hradec Králové, stojí uprostřed bývalého hřbitova v srdci osady. Stavba v pozdně barokním stylu představuje zajímavý případ, kdy se architektonické formy převzaté ze zámecké a palácové architektury aplikovaly na malý venkovský chrám. Kostel byl vystavěn mezi lety 1778 a 1782 jako nástupce starší dřevěné stavby, o níž se nedochovalo téměř žádné informace.

Výstavba byla zahájena roku 1778. Věřící jej mohli užívat již po vysvěcení v roce 1780, ačkoli stavba byla plně dokončena až roku 1782. Projekt je zajímavý svou realizací v ručené konstrukci – stavebním materiálu zcela nezvyklém v Čechách v druhé polovině osmnáctého století pro kostelní stavby a bezpochyby zvoleném z důvodů ekonomických. Dříve vyslovený předpoklad, že autorem projektu byl královéhradecký architekt František Kermer, nemá žádnou oporu v archivních dokladech.

Stavba je koncipována s důslednou symetrií v rytmu A-B-C-B-A, která umně aplikuje vrcholně barokní formy. Základem je střední kubická hmota se skosenými rohy, po jejích stranách přiléhají dvě shodně vysoké a symetricky utvářené boční části. Střední část slouží jako chrámová loď, východní obsahuje presbytář a západní slouží jako krupta. Ve jižní i severní stěně každé z těchto tří částí se nacházejí rozměrná okna a ve středu také vstupy. K tomuto jádru se připojují dva nižší, symetricky formované boční přístavky určené jako sakristie a márnice. Budova je osazena střechami krytými šindelem; mansardové střechy dominují na středu a krajních nižších částech. Vrchol střední části věnčí sanktusová věžička.

Dřevěnou konstrukci pokrývala omítka, která ji zcela maskovala v interiéru i exteriéru. Vnější plášť byl zdoben lisénovými rámy a prvky opatřenými šambránami; výrazná fabionová říms byla opatřena profilací a definovala charakteristickou klasicistní barevnost – okrovou základnu stěn a bílé tektonické články. Vnitřek byl původně vybaven pouze lavicemi a hlavním oltářem; varhany byly pořízeny roku 1857 a nový neogotický oltář roku 1894. V jihozápadním rohu hřbitova stojí samostatně dřevěná zvonice štenýřového typu z roku 1942, postavená podle vzoru původní stavby.

Kostel začal postupně chátrat od přelomu 19. a 20. století. Roku 1929 jej bylo třeba uzavřít kvůli dezolátnímu stavu a dlouhodobě sloužil jako sklad stavebního materiálu. V sedmdesátých letech 20. století začala omítka padat, čímž byla odkryta původní roubovaná konstrukce. Konzultace s památkáři vedly k rozhodnutí o opravách. Dnes představuje tato stavba pozoruhodný příklad pozdně barokní architektury, která umně kombinuje sofistikované formy s jednoduchým stavebním materiálem a důslednou geometrickou symetrií.