Kostel svatého Martina stojí uprostřed obce Horní Slivno jako příklad přeměn, kterými procházela česká sakrální architektura. Jedná se o novorománskou stavbu chráněnou od roku 1967 jako kulturní památka. Původně tu byl kostel gotický, jehož patrocinium sv. Martinovi z Tours je doloženo k roku 1670, čímž korunuje staletí existence kaple na tomto místě.

Obec Horní Slivno nesla dříve také jména Menší Slivno či Slivenec. Plebánie zde existovala minimálně od roku 1362, o čemž svědčí údaje z papežských registrů desátků z roku 1364, kdy zdejší duchovní správa platila pololetně pět grošů – výše, která naznačuje průměrnou bohatost farnosti, ani příliš chudou, ani zvlášť zámožnou. Z tohoto období se zachovala jména několika plebánů, které archivní zdroje zaznamenaly v průběhu padesáti let, počínaje Václavem po Mikuláši v roce 1363 až ke Janu ze Solopysk v roce 1424.

Husitské války změnily osud kostela zásadně. Fara byla opuštěna a chrám se postupně proměnil v kostelic filiální, závislý na farnosti v Dolním Slivně. Tato změna je doložena již k roku 1671. V roce 1767 byl kostel vyhořelý a poté obnoven v barokním stylu. Však současný kostel, který vybíhá do výšky věží a formou připomíná románský směr, pochází z roků 1872 až 1873 a je dílem tehdejšího významného architekta Aloisa Turka, kterému se tímto dílem podařilo dát stavbě moderný ráz, ačkoli jej tradice nazývá spíše pseudorománským.

Stavba je složena z obdélného podélného těla s věží a polygonálním presbytářem. Fasádu ozdobuje dekorativní vlys. V presbytáři dominuje malba sv. Martina na koni z roku 1873 od Josefa Hellicha, která se stala jedním z cenných prvků interiéru. Hlavní oltář vychází z pseudogotické estetiky. Doplňují jej obrazy znázorňující Krista s hostií a po stranách svaté Vojtěcha a Václava. Vzácností jsou dva zvony, které pochází z roku 1766, tedy z doby před rekonstrukcí barokního kostela.

Podle zprávy z roku 1903 se zde konaly bohoslužby každou třetí neději v měsíci. Ve dvacátém prvním století se kostel využívá pro bohoslužby pouze příležitostně, zůstává však symbolem dlouhé duchovní tradice vesnice a svědectvím architektonických změn, kterými procházela česká sakrální stavba od středověku do moderní doby.