Kostel svatého Mikuláše v Horní Branné je nejstarší kostel v Podkrkonoší a jednou z nejvýznamnějších památek regionu. Původně gotický chrám byl postupně rozšiřován o barokní prvky, zejména o kapli Svaté Trojice ze čtyřicátých let 18. století. Stavba je chránjena jako kulturní památka a pod správu jeho farnosti historicky spadaly všechny kostely z okolních vesnic jako pobočky.

Kořeny chrámu sahají do dob před husitskými válkami, kdy zde stál dřevěný kostel založený zřejmě někým z Vartenberků, odnože šlechtického rodu Markvarticů. Husitské války znamenaly katastrofu: kostel byl zničen a přilehlá fara vypálena. Návrat k trvalé stavbě trval více než jedno století. Kamenný kostel vystavěli až roku 1557, kdy se Vilém z Valdštejna přestěhoval ze štěpanického hradu do Lomnice nad Popelkou, čímž se Štěpanice znovu vrátila pod správu branské farnosti.

V následujících dobách stavba postupně rostla. Na počátku 17. století přibilo presbyterium, které nechal vystavět branský hejtman Jiří Šípař Zásmucký ze Zásmuk. Roku 1700 byla dřevěná zvonice nahrazena kamennou věží vysokou 40,3 metru, která se stala dominantou krajiny. Stavbu financoval Ferdinand hrabě z Harrachu, jenž se svou rodinou stal dlouhodobým mecenášem kostela. Věž byla několikrát poškozena bouřemi, naposledy roku 1877. Roku 1740 byla dostavěna barokní kaple Svaté Trojice, která výrazně rozšířila relativně malý původní chrám.

Architektonicky kombinuje stavba gotické a barokní prvky. V gotické části presbyteria lze vidět typická lomená okna s gotickými kružbami. Na bocích presbyteria mají okna čtyřlaločné kružby zakončené tzv. jeptiškami (trojlaločnými obrazci). V čele presbytáře dominují plaménkové rotující kružby. Okna vedoucí do barokní kaple mají podobu kněžského ornátu – tzv. kasulových oken. Střechy variují: hlavní loď má střechu sedlovou, kaple mansardovou, věž zvonovou. Na věžičkách dominují cibulové střechy s makovicemi a křížem. Z jižní strany vybíhá venkovní točité schodiště do zvonice.

Hlavní průčelí orientované na západ vytváří dojem monumentálnosti. Nad vchodem je portál se znakem rodiny Harrachů – třemi pštrosími pery v zlaté kouli. V srpna 1958 zde byla umístěna socha svatého Josefa z roku 1740, kterou přestěhovali ze zámecké zahrady. Věž nese hodinový mechanismus s anglickým strojkem, který roku 1747 věnoval kostelu Bedřich hrabě z Harrachu; současné hodiny pocházejí z odkazu Františky Konvalinkové, jež zemřela roku 1887.

Zvony kostela vypráví dlouhou historii. Největší – 1800 kg zvon svatého Mikuláše – pochází z doby založení kostela a patří k nejstarším zvonům stavby. Na rozdíl od menších zvonů z doby Adama a Hynka z Valdštejna přečkal válečné rekvizice. Byl později doplněn novými zvony včetně Maria (300 kg).

Roku 1883 objevili stavbytelé při pokládce nové dlažby kryptu pod sakristií skrývající několik rakví. Jedinou se jasně uvedeným jménem byla rakev Františka Xaveria Hoffmana, revidenta harrachovského panství zemřelého roku 1777. Další rakve patřily údajně dvěma kněžím; jedním z nich byl zřejmě děkan a biskupský vikář Bedřích Josef Kord (zemřel 1758).

Farní budova, dnes součást komplexu, původně stála jako dřevěná do roku 1574. Později byla postavena kamenná stavba, avšak kvůli nedostatečné velikosti byla roku 1710 nahrazena novou stavbou, kterou financoval Alois hrabě z Harrachu. Kostel zůstává důležitým svědectvím sedmi století místního života a české architektonické tradice.