Radíčeveská farnost je jedním z těch míst, kde se písmo české historie píše do samotného kameniva. Kostel stojí orientován ke východu s pětibokou svatyní, kterou uzavírají opěráky — architektonickými články lze stavbu datovat nejpozději na půli čtrnáctého století. První písemná zmínka však pochází z roku 1357, kdy v Radíčevsi zemřel farář Jan a na jeho místo nastoupil Henlin, jehož patronem se stal měšťan Starého Města pražského Mikuláš Slánský, který si prosadil patronátní právo nad kostelem. V předhusitském období si duchovní správcové střídali obhlíčky; mezi nimi byl i Jakub, který se dostal do funkce v roce 1404 poté, co předtím sloužil jako kaplan na královské kapli na Karlštejně.

Husitské války znamenaly zásadní zlom — radíčeveská farnost v té době zanikla. Duchovní správu po roce 1620 přebírali kněží ze Žatce, později se kostel stal od roku 1680 filiálním kostelem svatého Bartoloměje v Žaboklikách. Teprve v roce 1786 byla zřízena lokálie a v roce 1858 se obnovila samostatná farnost.

Stavební podobu, kterou návštěvník vidí dnes, ovlivnily zejména barokní úpravy. Zřejmě kolem roku 1706 došlo k první přestavbě — loď byla prodloužena a vytvořen nynější jižní vstup. V letech 1718 až 1721 nahradila renesanční zvonici současná hranolová věž a zazděna byla původní gotická okna presbytáře. Západní část se věží a předsíní tak byla přistavěna právě v této barokní etapě. Lodí, přístupné několika vchody, se táhne kruchta se arkádami, presbytář pak oddělují gotický vítězný oblouk s žebrovou klenbou.

V průběhu rekonstrukce roku 2015 se podařilo částečně odkrýt původní zdivo a objevit dvě původní hrotitá okna presbytáře — východní a severovýchodní — která byla během pozdějších úprav zazděna. V sakristii, přístupné portálem s lomeným obloukem, jsou patrné znaky pozdní gotiky. Roku 1900 byl pak proražen nový čtvercový otvor sakristie, kterým nahrazen původní pozdně gotický otvor.

Vnitřek zdobí dobový nábytek. Barokní sloupový oltář se obrazem svatého Václava stojí na gotické menze a doprovázejí jej sochy čtyř světců — svaté Barbory, Kateřiny, Ondřeje a Bartoloměje z druhé čtvrtiny osmnáctého století. Dalším skvostem je rozvilinový oltář Panny Marie a pilastrový oltář svaté Anny, oba z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Na dně presbytáře leží epitaf Marie Polexiny z Kolovrat z roku 1615, která zemřela v necelém roce věku. Varhany, původně barokní ze střední osmnáctého století, byly v roce 1867 vyměněny za nové z libouchecké dílny Fellerů; poválečné osudy je postihly tvrdě — v roce 1935 je sice opravil tepličan Hauser, ale později byly píšťaly rozkradeny.

V prosinci roku 2015 se kostel vrátil ke svému původnímu poslání. Celková rekonstrukce vycházela z dotace Regionálního operačního programu Severozápad a stála šest milionů korun. Při slavnostním znovuotevření 5. prosince 2015 sloužil mši biskup Jan Baxant. U vchodu na hřbitov stojí barokní socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1718, západní část hřbitova pak věnčí novorománská kaple. Chrám tak zůstává tichým svědkem staletí a kamenným dokladem peripetií farnosti středočeských dějin.