Ratibořice Hrad

Ratibořice nejsou ani velkolepý státní sídlo, ani opevněná tvrz – jsou to spíše intimní letní útočiště, jehož vznik a příběh odráží turbulentní dějiny české šlechty a její provázanost s evropskou aristokracií.

V místě dnešního zámku stávalo panské sídlo již ve čtrnáctém století. Postupem staletí však upadalo: již ke konci patnáctého století byla zdejší tvrz neobývána a v průběhu šestnáctého století zcela zpustla. Nový začátek přinesl rok 1582, kdy statek spolu s nedalekým Rýzmburkem zakoupili Smiřičtí ze Smiřic a připojili jej k náchodskému panství. Poté, co ferdinandovské síly vítězně skončily Třicetiletou válku, získal náchodské panství kníže Ottavio Piccolomini, jeden z nejvýznamnějších vojevůdců konfliktu.

Právě Ottaviův příbuzný Lorenzo Piccolomini se rozhodl vybudovat v Ratibořicích něco nového. V letech 1702 až 1708 si zde po vzoru italských letohrádků vystavěl barokní zámeček určený jako letní lovecké sídlo. Jednalo se o stavbu s prostým obdélníkovým půdorysem. Lorenzo zemřel už v roce 1712, ale zámek zůstal v majetku jeho dynastie – na dlouhá léta se zde usidlovaly vdovy z jeho rodu.

Osudný zvrat přišel v osmdesátých letech osmnáctého století. Roku 1792 koupil náchodské panství kníže Petr Biron, vévoda kuronský a zaháňský. Po jeho smrti zdědila majetek roku 1800 jeho nejstarší dcera Kateřina Vilemína (1781–1839), která si Ratibořice vybrala za své stálé letní sídlo. Byla právě ona, kdo zámek zcela přetvořil. V letech 1810 až 1812, případně 1825 až 1826, nechala stavbu přebudovat v klasicistním a empírovém stylu – z původní barokní budovy zůstaly zachovány jen obvodové zdi. V bočním křídle určeném dříve pro služebnictvo zřídila pokoje pro své hosty. Kolem zámku založila krajinářský park, který se postupně rozšiřoval do okolních částí údolí Úpy.

Kateřina Vilemína se však proslavila nejen jako majitelka zámku, nýbrž jako paní kněžna z nejslavnějšího českého románu. Její osobnost a atmosféra Ratibořic se staly živou předlohou pro Boženu Němcovou, která zde v díle Babička zachytila jednu z nejvýrazněnějších postav české literatury.

Po Kateřinině smrti patřil zámek dalším majitelům – od roku 1840 jej vlastnil hrabě Octavian Lippe-Biesterfeld, od roku 1842 pak kníže Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe. V tomto období (po roce 1842) byl zámek přestavěn v novorenesančním slohu, později jej pozdější úpravy vrátily empírovému vzhledu.

Druhá světová válka přinesla zkázu: německá armáda zámek využívala pro své účely a jeho vnitřek značně zpustošila. Po osvobození, roku 1945, byl zámek zestátněn.

Dnes je Ratibořice chráněny jako národní kulturní památka a jsou i s údolím Úpy součástí chráněné krajinné oblasti Babiččina údolí. Návštěvník zde nachází jedinečné spojení mezi historií, literaturou a přírodou – místo, kde se baroque šlechty promítlo do genia českého písemnictví.