Rezidence sedleckého kláštera Budova

Vítejte v Horušicích. Zastavte se na chvíli, nadechněte se a podívejte se před sebe. Právě teď stojíte před stavbou, která na první pohled může působit skromně, ale v sobě nese vrstvy staletí dějin, víry a aristokratického luxusu. Před vámi se tyčí rezidence sedleckého kláštera, kterou dnes častěji označujeme prostě jako zámeček. První věc, která by vás měla zaujmout, je její neobvyklý tvar. Všimněte si, že budova není klasickým obdélníkem, jak jsme u starších staveb zvyklí. Má totiž půdorys osmiboku. Tento geometrický prvek dodává celému objektu zvláštní dynamiku a lehkost, která je pro toto místo tak typická. Pokud se podíváte pozorně na celkovou podobu, uvidíte, že i když je stavba dnes zanedbaná a střecha nese viditelné známky poškození, stále z ní vyzařuje určitá vznešenost. Je to místo, kde se střetává dávná duchovní historie s pozdnějším světem lovů a zábav.

Pojďme se nyní přenést v čase o několik století zpět, do roku tysíc sedm set dvacet. V té době nebyl tento zámeček domovem šlechticů, ale sloužil jako hospodářská rezidence pro cisterciácký klášter v Sedlci. Cisterciáci byli řádoví mniši, kteří kladli velký důraz na práci, hospodaření a samosprávnost. Tato stavba tedy nebyla jen reprezentativním domem, ale středem správy okolních pozemků a majetku kláštera. Představte si zde tehdyjší ruch, příchody hospodářů, správců a mnichů, kteří zde dohlíželi na úrodu a správu krajiny. Právě v této době vznikla základní podoba budovy, kterou vidíte před sebou. Architektonický styl je jednoznačně barokní, což poznáte podle hravosti tvarů a snahy o harmonii. V souvislosti s výstavbou se velmi často zmiňuje jméno jednoho z nejvýznamnějších architektů našich zemí, Jana Blažeje Santiniho. Ačkoliv jeho autorství nebylo oficiálně doloženo dokumenty, osmiboký půdorys a celková koncepce jsou tak typické pro jeho genialitu, že mnozí odborníci věří, že právě on byl mozkem tohoto projektu. Santini byl mistrem v propojování geometrie a duchovního rozměru, a právě v tomto malém zámečku lze jeho stopu cítit.

Nyní věnujte pozornost detailům, které sice nejsou zvenčí hned vidět, ale tvoří duši tohoto místa. I když se dnes nacházíme v exteriéru, chci vás pozvat, abyste si v mysli představili vnitřní prostory. Největším pokladem této rezidence jsou barokní nástropní malby. Jsou to díla, která mají návštěvníka povýšit nad každodenní starosti a obrátit jeho pohled k nebi. Mezi nejvýznamnější patří Zvěstování Panny Marie, kde je zachycen okamžik, kdy archanděl Gabriel oznamuje Marii, že se stane matkou Spasitele. Dalším fascinujícím obrazem je Meditace svatého Bernarda z Clairvaux, který byl jedním z hlavních reformátorů cisterciáckého řádu. V těchto malbách se mísí nábožná pokora s barokní okázalostí. V některých zdrojích se zmiňuje také Nanebevzetí svatého Jana Nepomuckého. Tyto obrazy jsou svědectvím doby, kdy byla architektura a malířství v úzkém spojení a společně sloužily k vyjádření víry a moci církve.

Historie tohoto místa však nebyla jen o modlitbách a hospodaření. V roce tysíc osm set devatenáct přišel zásadní zlom. Majetek sedleckého kláštera byl prodán a rezidence změnila svého majitele. Do vlastnictví stavby se dostala mocná rodina Schwarzenbergů. Pro ně už tato budova nebyla administrativním centrem kláštera, ale stala se z ní lovecká rezidence. Představte si tedy změnu atmosféry. Místo ticha a mnišské disciplíny se zde začaly ozývat hlasy lovců, štěkání psů a zvuky loveckých rohů. Budova byla přebudována tak, aby vyhovovala potřebám aristokratického vyznávejícího lovu. Z hospodářského dvora se tak stal elegantní lovecký zámeček, který sloužil jako základna pro výlety do okolních lesů. Tato proměna ukazuje, jak se funkce staveb v průběhu času mění podle toho, kdo je v daný moment ovládá.

Když se na budovu díváte dnes, možná cítíte určitný smutek nad jejím současným stavem. Je to místo, které prošlo mnoha zkouškami. V roce tysíc devět set šedesát šest byla rezidence uznána jako kulturní památka, což byl důležitý krok k její ochraně. Bohužel však následovala tragická etapa. Mezi lety tysíc devět set šedesát osm a sedmdesát pět proběhla přestavba interiérů, která byla provedena velmi necitlivě. Během těchto prací došlo k zničení části původních maleb a k zásadní přestavbě prvního patra. Je to bolestivé připomenutí toho, jak snadno lze zničit staletí historie během několika let neuvážených zásahů. Dnešní poškozená střecha a zanedbanost fasády jsou jen další vrstvou v tomto složitém příběhu.

Zůstává však jedna zajímavost, která může v nás vyvolat zvědavost. Právě ta otázka autorství Santiniho je v podstatě malou záhadou. Proč není jeho jméno v dokumentech, ale proč je jeho styl tak zřetelně přítomen? Je možné, že Santini pouze konzultoval projekt, nebo že jeho plány realizoval někdo jiný pod jeho vedením? Tato nejistota dodává zámečku určitý mystický nádech. Stojíte před budovou, která je v podstatě geometrickou hádankou z počátku osmnáctého století. Osmiboký tvar není náhodný, v symbolice často představuje zprostředkování mezi zemí a nebem, mezi čtvercem a kruhem.

Nyní vás prosím, abyste se ještě jednou rozhlédli kolem sebe. Vnímejte atmosféru tohoto místa v Horušicích. I přes svou zanedbanost má tato rezidence neobyčejnou sílu. Je to tichý svědek přechodu od klášterního klidu přes šlechtické radosti až po moderní zapomnění. Je to připomínka toho, že krása baroka může přežít i ty nejtvrdší časy, pokud v ní zůstane zřetelné jádro původního nápadu.

Děkuji, že jste se mnou na chvíli zastavili u tohoto fascinujícího osmibokého zámečku. Doufám, že jste si dokázali představit jeho slávu z dob cisterciáků i atmosféru loveckých výletů rodiny Schwarzenbergů. Nyní vás zovu k dalšímu prozkoumání okolí. Sledujte cestu a všímejte se dalších detailů krajiny, která byla kdysi součástí tohoto rozsáhlého hospodářského systému. Přeji vám příjemnou pokračující cestu a mnoho nových objevů. Na shledanou.