Myšlenka odborného vzdělání archivářů se v českých zemích dlouho držela v rovině představ. Ještě v 19. století neexistovalo v Česku žádné zařízení zaměřené na archivnictví a pomocné vědy historické. Jediná taková instituce na celém území Rakousko-Uherska sídlila ve Vídni. Archiváři se tak vzdělávali především individuálně, bez systematického přístupu.

Změna přišla roku 1919. Po vzniku Československé republiky ministr školství a národní osvěty rozhodl o zřízení Státní archivní školy. Nová instituce se měla zaměřit na specializovanou praktickou výuku, na rozdíl od pražské univerzity, kde se pomocné vědy historické vyučovaly jako součást studia historie. První ředitelem se stal Gustav Friedrich a škola sídlila v budově Zemského archivu v Bredovské ulici č. 6, v místě, kde dnes vede třída Politických vězňů. Výběr lokality nebyl náhodný – archiv zajišťoval nezbytné zázemí pro praktické cvičení studentů.

Studium na archivní škole bylo náročné. Zájemci museli mít ukončené vysokoškolské vzdělání nebo zároveň studovat historii na filozofické fakultě. Samotné studium trvalo tři roky se zkouškami pokroku na konci prvního a druhého ročníku. Škola přijímala zpravidla deset posluchačů, později jejich počet vzrostl až na patnáct. Nejúspěšnější z nich obdrželi od státu stipendium. Výuka pokrývala paleografii, diplomatiku, chronologii, heraldiku, sfragistiku, archivní nauku, střední latinu, češtinu a němčinu, středověkou archeologii i knihovnictví. Od roku 1934 se rozšířila o dějiny umění a předhistorickou archeologii.

Během republiky se otevíraly kursy pouze každý druhý rok, a kvůli finančním úsporám proběhlo v období mezi světovinami pouze osm kursů. Okupace přinesla změny i zkrácení – devátý kurs v letech 1941–1943 trval pouze dva roky, mimo jiné proto, že uzavření českých vysokých škol v roce 1939 ovlivnilo studenty školy, kteří museli zároveň vystudovat univerzitu. Jedním z nejpozoruhodnějších osudů byl los ředitele Bedřicha Jenšovského, který nastoupil v průběhu okupace. V roce 1941 byl zatčen gestapem, deportován do Osvětimi a tam v roce 1942 zemřel.

Po skončení druhé světové války se archivní škola obnovila a otevřen byl desátý kurs (1945–1948), následován jedenáctým v roce 1947–1950. Za třicet let své existence absolvovalo školu zhruba sto posluchačů. Od roku 1923 vydávala vlastní odborný periodikum – Časopis archivní školy – který sloužil jednak jako věstník a jednak jako odborné publikum pro archivnictví a pomocné vědy historické. Vydávání přerušila roku 1939 a poslední číslo vyšlo v roce 1940.

Konec přišel po roce 1948. Od školního roku 1949/50 bylo archivní studium převedeno na filozofickou fakultu univerzity. Státní archivní škola, ačkoliv nebyla formálně zrušena žádným právním aktem, de facto zanikla. Její dědictví však zůstalo – stovka absolventů rozmístěných po archivech a institucích se stala páteří českého archivnictví.