Zámek Stará Ves nad Ondřejnicí leží v Moravskoslezském kraji a je chráněn jako kulturní památka. Od skončení své funkce vrchnostenského sídla na konci sedmnáctého století sloužil pouze k hospodářským účelům, což mu umožnilo zachovat se v autentické renesanční podobě s charakteristickou sgrafitovou výzdobou fasád.

Původní vrchnostenské sídlo tvořila tvrz, kterou ve druhé polovině čtrnáctého století založili příslušníci rodu z Bruneswerde. Tvrz sloužila jako manský statek olomouckého biskupství. Poloha staré stavby zůstává nejasná, předpokládá se však, že se nacházela v tzv. starém dvoře, zbořeném až v padesátých letech dvacátého století.

První písemná zmínka o tvrzi pochází z roku 1551, kdy se její správy ujal Bohuš Čeple z Belku. Po jeho smrti v roce 1559 následovaly dlouhé právní spory o majitectví statku. Rozhodující okamžik přišel v roce 1560, kdy biskup Marek Khuen z Olomouce vesnici propustil z poddanství. Soudní spory, které z toho vyplynuly, v roce 1564 vyhrál vladyka Jaroš Syrakovský z Pěrkova. Nový majitel se přestěhoval na starou nevyhovující tvrz, ale brzy zahájil výstavbu nového renesančního sídla. Jaroš byl ženatý s Kateřinou Petřvaldskou a zemřel 3. března 1570. Výstavbu zámku v renesančním slohu v letech 1665–1670 dokončil jeho syn Ctibor Syrakovský z Pěrkova. Autor stavebního projektu zůstává neznámý, avšak lze usuzovat, že vzešel z prostředí olomouckého biskupského dvora, kde se oba setkávali s umělci a řemeslníky. Jaroš také znal Gabriela Vlacha z Příbora, který se podílel na renesančních přístavbách na Hukvaldech.

V následujícím období se rodina potýkala s problémy. Ctiborův syn se dostal do sporů s biskupem Františkem z Ditrichštejna, v jejichž důsledku mu bylo léno odebráno. Jako nový majitel byl roku 1620 uveden Kryštof Karel Podstatský z Prusinovic. Během třicetileté války údajně roku 1643 zámek obsadili Švédové a využívali jej jako základnu pro výpady do okolí. Podle tradice si vesničané, skrývající se v lesích, všimli odvelení části posádky, poté vnikli do zámku a zbývající Švédy pobili.

Zámek postupně chátral. Podle popisu z roku 1690 byly patrny škody z dřívějšího požáru a druhé patro zůstávalo neobyvatelné. Vstup probíhal přes padací most. Ve středním podlaží se nacházely obytné pokoje, včetně pokoje vdovy Anny Podstatské. Nábytkem byly postele, skříně a truhly. V dolním podlaží byla kuchyně, archiv a sbírka obrazů. Druhý požár vypukl v roce 1704 a byl opravován do následujícího roku. Při opravách byla zrušena lunetová římsa na fasádě a poškozené sgrafitové omítky zakryty bílou omítkou. Barevně zůstalo zdůrazněno jen okrová nebo šedá ostění oken.

V roce 1710 se dědicem stal Rudolf Magnus Podstatský, který si zvolil za sídlo zámek v Lešné. Po jeho smrti v roce 1740 byl pořízen popis zámku. Budova byla obklopen suchým příkopem s dřevěným mostem, měla zchátralou střechu krytou šindelem a přízemní okna se železnými mřížemi. Vybavení tvořily skříně, truhly a kachlová kamna. V horním patře sloužila jedna místnost jako sýpka, ostatní prostory byly bez využití. Ze popisu vyplývá, že zámek již nesloužil jako vrchnostenské sídlo a nacházel se v podstatě špatném stavu.