Na severním okraji Plzně, v krajině boleveckých rybníků, leží pětadvacet hektarů lesa, kde se od roku 1956 pěstují druhy borovice přivezené z nejrůznějších koutů světa. Arboretum Sofronka není běžnou stromořadím – je to vědecké pracoviště věnované bádání o možnostech pěstování těchto stromů v evropských podmínkách.

Zárodky arboreta sahají do prvé poloviny dvacátého století, kdy se v Bolevci již pokoušel o rozvoj lesnictví lesník Josef Sigmond. V roce 1956 však Československá akademie zemědělských věd vypsala výzkumný úkol „Šlechtění borovice". Karel Kaňák, který vedl projektu, si uvědomil, že existující pokusné plochy jsou nedostatečné. Rozhodl se tedy vytvořit v Plzni-Bolevci unikátní sbírku světového sortimentu borovic. Pracoviště dostalo jméno podle nedaleké lesovny, kterou pojmenovali po prvním plzeňském lesníkovi Václavu Sofronu.

Pozemek pro nový arboretum byl vybrán s péčí. Leží v nadmořské výšce 330 až 350 metrů na mírném svahu s jižní expozicí, v přímé blízkosti lesních porostů a vodníků. Tato poloha však není bezproblémová – spodní partie arboreta je mrazová kotlina, a půda zde sestává z permokarbonských hlinitých písků s nedostatečnou akumulací tepla. Výsledkem jsou extrémní teploty. Přesně proto je arboretum pro vědu tak zajímavé: druhy borovice, kterým se v těchto nelehkých podmínkách daří, lze bez problémů pěstovat na většině střední Evropy.

Pracoviště se rozprostírá na přibližně 22 hektarech, kterou dělí lesní cesta na dva úseky. V severní části, mezi pokusnými plochami, se nachází dva rybníky bolevecké rybniční soustavy – Vydymáček a Rozkopaný. V části jižní stojí školka a skleník, kde se vypěstovávají sazenice, dále pak laboratorní objekty. V roce 1962 zde byla postavena malá provizorní budova s laboratoří; v roce 1966 ji nahradil trvalý zděný provozní objekt.

Od založení bylo na arboretu vysázeno 61 druhů borovic z celého světa. Výsadby probíhaly způsobem běžným v normálním lesním hospodářství – v pravidelných sponech jeden na jeden, či dva na dva metry. Sazenice každého vzorku se seskupovaly do skupin po 100 až 200 kusech, aby bylo možné posuzovat vývinutí každé populace i z hlediska genetického, i praktického lesnického. Sadební materiál pocházel ze školky přímo na Sofronce, vypěstovaný z osiva získaného od vědeckých pracovníků v různých zemích. Právě osobní kontakty zakladatele arboreta umožnily tuto mimořádnou sbírku vůbec vytvořit.

V současnosti se zde úspěšně adaptovalo 16 druhů borovice, které se zde přirozeně zmlazují pod mateřským porostem. Dalších 14 druhů přežilo v jednotlivých exemplářích. Ostatní druhy nepřežily první zimu, nebo vyhynuly během následujících let. Tato sbírka patří k největším na euroasijském kontinentu a zůstává jedinečným archivem možností přizpůsobení borovice středoevropskému klimatu.

V roce 2009 bylo arboretum předáno z státního Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti pod správu Plzeňské samosprávy, která jej nyní provozuje jako oddělení věnované vzdělávání, vědě a veřejnosti. Od roku 1965 zde také funguje meteorologická stanice, kterou od roku 1969 provozuje Český hydrometeorologický ústav. Arboretum Sofronka tak dnes slouží jak jako vědecké pracoviště, tak jako místo, které přibližuje veřejnosti historii a účely vědeckého lesního hospodářství.