Zámek Linhartovy svým vzhledem vypráví příběh, který začal daleko dříve, než získal dnešní podobu. V místě, kde stojí, stála kdysi jednoduchá vodní tvrz na břehu Opavice, necelých deset kilometrů od Krnova. Panství se poprvé zmiňuje v historických listinách z roku 1377, kdy došlo k rozdělení Opavského knížectví a území bylo propůjčeno v léno Mikuláši z Vidbachu. Samotná tvrz se objevuje v cenné kupní smlouvě z roku 1410, kdy byla prodána rodině Fulštejnů z Vladětína — v místním kostele Povýšení svatého Kříže se dosud dochoval jejich náhrobek. Historie se však neubírala poklidně: v roce 1470 byla tvrz dobyta vojsky uherského krále Matyáše Korvína.

Rod Fulštejnů držel panství tři století, až do roku 1566. Pak přišla zásadní změna: v roce 1578 zdědila majetky Kateřina Kravařská ze Šlovic, která se provdala za Václava Haugvice z Biskupic. Právě tato rodina zahájila přerod gotické tvrze v renesanční sídlo. Po roce 1580 Václav Haugvic se synem Karlem přestavěl starou stavbu podle pozdně renesančních představ — přidali nárožní věž a provedli rozsáhlou rekonstrukci. Některé prvky tohoto období — zejména renesanční klenby v zámeckých sklepích — se dochovaly až do dnešních dní.

Další transformace přišla na přelomu 17. a 18. století. V roce 1658 odkoupil zpustošené panství Maxmilián Sedlnický z Choltic od Aloise Ladislava Haugvice, který se po třicetileté válce zadlužil. Sedlnický rod vzal architekturu do svých rukou s větší vůlí: v letech 1695 až 1702 nechal hrabě Karel Sedlnický přestavět zámek do raně barokní podoby. Za stavbou stáli stavitelé Sebastian Hohenadel a Andreas Gans z Krnova, jejichž práce připomínala způsobem i stylem vídeňské architekty, především Johanna Fischera z Erlachu. Piano nobile bylo zvýšeno, původní třetí patro se změnilo v polopatro. Úpravy pokračovaly: roku 1730 nechali interiéry upravit pod vedením hraběte Josefa Sedlnického — vznikly hudební sály a v 80. letech 18. století byly přidány portály s aliančními znaky šlechtických rodů Haugviců a Sedlnických. Upravena byla i zámecká kaple svatého Hyacinta.

V 19. století se majitelé několikrát měnili. Roku 1855 získali zámek Oppersdorfové sňatkem a nechali znovu vybarvit reprezentační sál erby svých předků. V roce 1892 jej koupila bohatá rodina Wenzelidů z Krnova, která zde vydržela až do roku 1930. Pak jej převzala rodina Wülersdorf-Urbairů — jenže jejich majetek a všechno kolem konce bylo blízko.

Druhá světová válka se stala osudnou. V roce 1943 se zde usadila německá vojenská nemocnice a téhož roku zámek postihl ničivý požár, který zcela zničil střechu. Střecha byla pouze provizorně zakryta lepenkou a zámek začal chátrat. Po válce se stane majetkem státu, který o něj nejevil zájem — snad jen v roce 1973, kdy byly provedeny nejnutnější opravy a jeho části sloužily jako sklad Ministerstva zdravotnictví. Až po roce 1989 přišla postupná regenerace: opravy fasád na nádvoří a východním křídle, velká rekonstrukce v roce 2003 a stavebně-historický průzkum. Dnes je zámek chráněn jako kulturní památka a přístupný ze Silnice I/57, která spojuje Krnov a Město Albrechtice. Park kolem něj se rozprostírá s vzácnými drveninami — některé jsou staré přes osm set let — a připomíná minulost, kdy byl toto místo skutečným sídlem velmožů Moravy a Slezska. >>>>