Příběh: Chalupa Huškovsko
„Tady to končí, Mikuláši, víc už z tebe nevytáhnu!“ zakřičel muž a prudce přítiskl mladšího společníka k hrubé stěně.
Mikuláš cítil na tváři chlad vlhkého kamene a v noser cítil ostrou vůně starého dýmného ohniště a sušených bylin. V místnosti bylo ticho, které přerušoval jen vzdálený šum řeky Jizery, která v údolí pod nimi neustále bublala. Muž, který ho držel, se jmenoval Oldřich a byl to člověk s tváří jako vyvrtaná žula, s hlubokými vráskami, které vypadaly jako mapy zapomenutých cest.
Oldřich ho pustil a ukázal prstem do prostoru, kde se stromy setkávaly s kamenem. Stáli v podivné křížové světničce, místě, kde se prostor lámal v pravých úhlích a světlo dopadalo jen tak, aby v rozích zůstaly hluboké, neprostupné stíny. Mikuláš se rozhlédl. Křížový tvar místnosti mu v hlavě míchal smysly; měl pocit, že když udělá jeden krok doprava, vyjde někde úplně jinde.
„Říká se, že v tomto kříži se setkávají dvě cesty,“ zašeptal Oldřich a jeho hlas zněl jako drcení štěrku. „Jedna cesta vede naším světem, ta druhá... ta druhá je pro ty, kteří už nehledají cestu domů. Viděl jsi ho, že ano? Viděl jsi toho cizince, co tu seděl včera večer?“
Mikuláš polkl. Vzpomněl si na postavu v šedém plášti, která seděla v koutě světničky. Muž neměl s sebou žádný zavazadlo, jen starý pergamen, do kterého psal peřem, který nezanechával žádnou skvrnu. Když se na něj Mikuláš tehdy podíval, zjistil, že cizinec nemá stín. Světlo svíček dopadalo na podlahu, ale pod nohama toho muže byla jen prázdnota.
„Chci vědět, co psal,“ vydechl Mikuláš a jeho prsty se třásly, když se dotkl chladného dřeva v prostoru světničky.
Oldřich se krátce, chladně zasmál. „Psal jména. Jména lidí, kteří do tohoto domu vstoupí a zapomenou, proč sem přišli. Podívej se na sebe, chlapče. Pamatuješ si, kdo tě sem poslal? Pamatuješ si, z které vesnice jsi?“
Mikuláš otevřel ústa, aby odpověděl, ale slova mu zamrzla v hrdle. Prohledal svou paměť, ale našel v ní jen prázdnotu, bílou plochu bez jediné vzpomínky na domov, rodiče nebo cesty, které ho sem vedly. Věděl jen, že je v tomto domě, v této podivné křížové místnosti, a že Oldřich je jediný bod opory, který mu zbylo.
„To není možné,“ vyhrkl a vrazil dlaní do zdi. Zvuk nárazu byl tlumený, jako by zeď nebyla z kamene, ale z hustého mlhového oparu.
V ten moment se v koutě světničky znovu objevila ta šedá postava. Nebyla slyšet, nepřišla žádnou branou, prostě tam byla. Cizinec pomalu zvedl hlavu a podvrtil koutky rtů do slabého úsměvu. V ruce držel ten samý pergamen. Pomalým pohybem ho rozvinul a ukázal ho oběma mužům. Na papíře bylo napsáno jen jedno jméno, černé a husté, jako by bylo vyškrábáno z hloubi země.
Byla to jména obou. Mikuláše i Oldřicha.
„Jak to může být?“ zakřičel Mikuláš a udělal krok vpřed, ale prostor křížové světničky se náhle změnil. Měl pocit, že stěny se začínají hýbat, že se kříž otáčí kolem své osy a on s ním. Světlo v místnosti zčernalo a vůně bylin změnila svůj tón na pach starého prachu a zapomenutých hrobů.
Když se zmatení uklidnilo a světlo se vrátilo, světnička byla prázdná. Cizinec zmizel. Oldřich stál vedle něj, ale jeho tvář byla teď hladká, bez jediné vrásky, jako by z něj čas náhle zmizel. Oba se na sebe podívali a v jejich očích nebyl strach, ale hluboký, nevysvětlitelný klid.
Mikuláš se podíval dolů na podlahu. Tam, přesně v místě, kde se dvě osy světničky protínaly, ležel malý kousek pergamenu. Zvedl ho a přečetl si jediné slovo, které tam zůstalo. Bylo to pozvání, které neuvádělo čas ani datum, jen místo.
Kdo jednou vstoupí do křížového srdce tohoto domu, už nikdy neodíjí úplně celý.