Příběh: Zámek Chudobín
„Uteč pryč, dokud tě tvojí oči neuvidí!“ zašeptal Jáchym a přitlačil dlaní tvář Anežky k chladnému kameni zdi. Vzduch kolem nich voněl po čerstvé vápně a mokré hlíně, protože stěny nového sídla v Chudobíně ještě plně nevyschly. Jáchym, syn z panství Zdědín, stál v prázdné prostorě, kde právě vznikaly první křídla budovy, a jeho prsty se třesly, když je přitiskoval k jejímu zápěstí.
Anežka se nepohnula. Její pohled byl upřený na Jáchymovy rty, zatímco z dvoře se ozýval řev stavitelů a dopad těžkých trámů na zem. Byl rok jedna tisíc sedm set sedmdesát jeden a svět kolem nich se právě měnil v kámen a řád. Jáchym však v tomto řádu neměl místo pro ženu, která v domě svého otce pouze pomáhala s lněným plátnem a znala by bylinky z okolních luk.
„Moje ruka je v tvé, ale tvé jméno není v knize šlechtic,“ vydechla Anežka a její hlas zněl jako praskání suchých twigs v ohni. „Tvůj otec postaví tyto zdi vysoké a pevné právě proto, aby nás od sebe oddělil. Vidíš ty okna? Bude v nich sedět někdo, kdo zná latinské modlitby a vlastní pozemky, ne někdo, kdo zná jen vůni máku.“
Jáchym ji prudce přitáhl k sobě. Jeho hruď prudce vzchopýrala a látka jeho drahého pláště se třela o její hrubou lněnou zástěru. Nedal jí prostor pro další slova. Políbil ji s takovou intenzitou, že Anežka zapomněla na hluk dělníků za nimi. Byl to polibek plný zoufalství, jako by chtěl do ní vtlačit všechnu svou touhu, kterou mu společenské pravidlo zakazovalo vyřícnout nahlas.
„Odvezu tě pryč,“ zamumlal Jáchym do jejích vlasů. „Najdu způsob. Moje rodina sice vládne tomuto místu, ale já nechci vládnout nicemu, pokud v tom nebudu mít tebe.“
Anežka se odtáhla a její oči se zúžily. „Sliby jsou jako prach z těchto staveb, Jáchyme. Zanesou nám plíce a pak nás udusí. Podívej se na ty zdi. Jsou krásné, jsou nové, ale jsou to věznice. Tvůj otec už rozhodl. Slyšela jsem ho včera v sále. Mluvil o sjednocení rodů a o luteránech, o víře a o moci. Já jsem pro něj jen špínka na botách, kterou může smazat jedním gestem.“
V ten moment se z chodby ozval těžký krok a zvuk kovovýchvazeb. Jáchym prudce pustil její ruku a odstoupil o krok. Oba ztuhli. Do prostoru vpadl dozorca stavby, muž s tváří jako z opracovaného žuly, který na ně hleděl s naprostým opovržením. Jáchym se okamžitě narovnal, zvedl bradu a nasadil masku chladné vyvýšenosti, kterou od něj vyžadoval rod Zoubků.
„Co tady děláš, dĕvče?“ zasyčel dozorca a pohlédl na Anežku. „Tvé místo je v kuchyni, ne v komnatách budoucího pana. Zmiz, než tě vyhodím za hradby kopáním v zemi.“
Anežka neřekla ani slovo. Jen krátce pohlédla na Jáchyma, který teď stál jako zkamenílá socha a neuhýbal pohledem od podlahy. V tom jediném pohledu bylo všechno: zrada, bezmoc a tiché sbohu. Otočila se a s tichým šustotem šatů zmizela v úzké uličce mezi novými zdivy a starými troskami bývalé tvrze.
Jáchym zůstal stát v prázdném prostoru, kde se mu právě zdálo, že drží celý svět v dlaních. Dotkl se prsty chladného kamene zdi, kterou právě pomáhal budovat. Cítil, jak mu pod kůží pulzuje hněv, ale zároveň věděl, že tyto zdi jsou silnější než on sám.
Když roky plynuly a zámek v Chudobíně rostl, dostával nová křídla, arkády a l Dostupné luxusy, Jáchym už nebyl tímto mladíkem. Stal se panem, který v sálech přemýšlel o hospodaření a moci. Ale v noci, když v budově zavládlo ticho a jen vítr hvízdal v rohovech věží, stával se v jedné konkrétní místnosti u té nejstarší zdi.
Stával tam a tasil prsty po kameni, přesně v místě, kde kdysi stála Anežka. Říká se, že i po staletích, když se v tichu procházíte po chodbách, můžete ucítit náhlý chlad, který nemá nic s průvanem, ale s dlaní, která stále hledá svou ztracenou lásku v hloubi zimných zdí.