Příběh: Zámek Hořákov

Bylo to v úplné tichosti, kdy Anna slyšela slabý krok podle sebe a její rty si vzpomněly na jeho nejvíce oblíbené slovo — „kráska". Toto označení měl za obvyklé vždy, kdykoli ji viděl. Obrovská zahradní dveře se otevřely a do jejího pohledu vnikla postava Jana Strkovece z Hořákova, jehož tmavé oči byly plné nejistoty.

"Anno, můj milý Janek," pronesla s úsměvem tak svobodným jako když se vlnily pole kolem zámku, "co přinesl tentokrát do mého života?" Šepot jejího hlasu rozptýlil chladné ráno, které se ještě nevzpamatovalo na svítání.

Jan se opřel o pilíře zahrady a odpověděl zdlouhavě: "Vím, že nemáš důvod být mé přítomnosti spokojená. Stav srdce tvého otce by to činilo obtížným." Jeho slova vznášela do vzduchu jako zvuky varhanních strun, tajemné a neodolatelně melodičtě. Anna však nepochopila jeho překážku — její srdce mu patřilo již od prvního okamžiku setkání.

"Dobře vím, že můj otec by rád viděl mé ruce na dvoře nějakého bohatšího panství," odpověděla jemným hlasem, který by se mohl přizpůsobit jak vichru, tak ticho. "Ale víš, co říká mé srdce?"

Sedli do dlouhého křesla, obklopeni roztroušením květin, kterými Anna bavila ducha své matky. Vůně jasmínu plula jako přítel ve chvílích ticha.

Jan na ni zahleděl s úsměvem, v němž se mísily naděje a bolest: „Slyším o tom, co říká tvé srdce," řekl. „Nikdy nepoznal jsem ženu krásnější než ty. Nechci být vinen, že nám stav našeho světa brání."

Anna se zvedla a přitiskla ruku k srdci: "Ty jsi můj pravý, Jan Strkovec z Hořákova. Ty si zasloužíš mé laskavé slovo i v této chvíli." V jejím hlasu byl rozhodný a bezmála se dotknul jeho duše.

Měsíc vystoupil vyčnívající, osvětlující zahradu plynule. Slunovrat přinesl s sebou světlo, které se prolilo skrz vysoké stromy a ukázalo cestu k jejich budoucnosti — či nedopatření.

Ačkoli Anna věděla, že bojovníci nejsou známí svým citlivostem, Jan se naklonil nahoru a přitiskl ruku k jejím zápalkům: "Budu ti hájit tvé srdce proti celému světu."

Jejich pohledy byly uzavřeny slibem, a v tom okamžiku, jak se zraky setkaly, cítila Anna, že jejich láskou budou moci překonat veškeré bariéry. Ale ani jeden neměl tušení o zkrouceném osudu, který je čekal.

Následující den Jan musel opustit zámek na dlouhou cestu. Svět války se zmocnil jejich životů — nesplněné sliby byly roztrženy jako pohádkový mýtus, vypravěč kterého již nikdo nemohl být.

Ano, do dnešních dní se říká, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém jasmínových květů, který Anna považovala za zlomeninu času. A někomu se zdá, že stopy lásky a nevyléčené srdce mohou být v tichosti této budovy zachovány navždy.