Příběh: Václavský hrad
Krev na kamenech
Hrst prachu se zvedla pod kopýtky koně, když Jindřich z Kynšperka přejel most mezi hrady a zastavil u zřícených zdí. Dřevo mostu praskalo pod váhou jeho válečné výzbroje, jako by ho varovalo. *„Zde se něco stalo,“* zamumlal, ale vítr unášel jeho slova do hlubin Ohře, kde se voda vlila do temnoty jako černý šátek.
Za ním stál Václavský hrad, nebo co z něj zůstalo. Zdi, které kdysi nesly vlajku českých králů, se nyní skláněly jako starci po bitvě. Jindřichovi se zdálo, že slyší šeptání kamene – ne slova, ale něco hlubšího, jako by mu zdi vyprávěly příběh, který nikdo jiný neznal. *„Proč tu nikdo nežije?“* zeptal se svého družiníka, ale ten jen pokrčil rameny a ukázal na čerstvou hromadu kamenů u paty věže. *„Křížovníci,“* odpověděl. *„Říkali, že sem přinášejí pokoj.“*
Jindřich se rozhlédl. Na druhém břehu, kde stál Cheb, se rozsvěcely lucerny v domcích. Město žilo, ale hrad byl mrtvý. *„Zde někdo zemřel,“* řekl s jistotou, kterou mu nedala ani žádná bitva. *„A nikdo ho nenalezl.“*
Věže se mu zdály příliš vysoké, jako by se tyčily do nebe nejen jako strážce, ale jako svědci. *„Kdo byl poslední?“* zamyslel se nahlas. *„Kdo tu zůstal, když ostatní odešli?“*
Vtom ucítil zápach. Nebyl to hnilobný smrad z močálu, ani prach z cesty. Bylo to jako by někdo spálil kožešinu příliš blízko ohně. *„Sulfur,“* poznal. *„Kov.“* A pak – slabé, téměř neznatelné, jako by ho nesla sama vlhkost vzduchu – vůně kreve, staré, zaschlé, ale nezmizelé.
Jindřich se přiblížil k největšímu zbytku zdi, kde se ještě držely fragmenty fresky. Zobrazovala krále Václava II. v koruně, jak podává ruku Gutě Habsburské. *„Kde jsi, Gutko?“* zeptal se tiše. *„Co se stalo, když jsi odešla?“*
Vtom slyšel kroky. Nebyly to jeho muži. Nebylo to ani šustění listí. Bylo to jako by někdo šel po kamenech, které už nikdo nestoupal. *„Kdo je tam?“* vykřikl, ale odpověď přišla jen ve formě chladného dechu na krku.
Když se otočil, uviděl ji.
Žena v šedém plášti, obličej zakrytý rouškou, ale v rukou držela klíče. *„Ty jsi sem přišel,“* řekla hlasem, který zněl jako echo z hlubin studně. *„Věděl jsem, že někdo přijde.“*
Jindřich se pokusil mluvit, ale jeho jazyk se mu přilepil k patru. *„Kdo jsi?“*
*„Ta, která tu zůstala,“* odpověděla. *„Ta, která nikdy neodešla.“* A pak se usmála – úsměv, který se mu zaryl do paměti jako hřebík.
Když se Jindřich z Kynšperka probudil, ležel na zemi u mostu. Jeho muži stáli kolem, rozrušení. *„Pane, co se stalo?“* ptali se. *„Viděl jste něco?“*
On jen mlčel a hleděl na hrad. *„Tam je něco, co nepatří do světla,“* řekl nakonec. *„A já se vraceím.“*
Následujícího dne odešel s malým doprovodem. *„Hledáme poklad,“* řekl svým mužům. *„Ale ne ten, který hledáte vy.“*
V Chebu se o něm mluvilo jako o bláznivém rytíři, který se ztratil v zříceninách. Ale někdo – možná ten, kdo nosil klíče – věděl, že se nevrátil prázdný.
A když v roce 1305 Václav IV. nechal hrad zbořit, aby zničil paměť na to, co se tam skutečně dělo, nikdo nepočítal s tím, že některé věci se nechtějí zapomenout. Zdi stále stojí. A někdy, když je vítr klidný a měsíc svítí přímo na Ohři, se zdá, že za nimi někdo šeptá.
Jindřich z Kynšperka se nikdy nevrátil. Ale jeho meč, nalezený u paty věže, byl pokrytý rzí – a něčím, co vypadalo jako otisky prstů. Nikdo z nich nepatřil muži.