Příběh: Kostel Všech svatých (Přeskače)

Kamenná ruka, která ho držela za zápěstí, byla studená jako kámen z hrobů.

Jindřich z Přeskač se probudil v chladu, který mu pronikl až do kostí, a přitom v kostele nehořely ani svíce. Vzduch voněl po vlhku a starém dřevu, smíšeném s něčím jiným — jako by se rozprskla lahvička s bylinkami, které už nikdo nepoužíval. Jeho dlaně se dotýkaly kamenného pilíře, na němž byl vyryt kalendář, jehož čáry se zdály mít vlastní stín. *Třináctý den po svátku svatého Jiřího,* četl naposledy, než se jeho prsty začaly třást.

„Kdo jsi?“ zeptal se hlasem, který mu zněl cizí, jako by ho někdo naplnil vodou.

Odpověď nepřišla slovy, ale dotekem — prsty, které mu pohladily čelo, a pak se na jeho zápěstí objevila rýha, jako by ji tam někdo vytesal. V tu chvíli si uvědomil, že má na sobě jen košili, navíc promáčenou deštěm, který nikde nepršelo. Vzadu za oltářem, kde nikdy nikdo nesvítil, kolísalo světlo jako by se v něm něco pohybovalo. Jako by se vzduch rozestoupil.

Jindřich se vzpamatoval dost na to, aby se podíval na své ruce. Rýha byla hluboká, jako by ji tam udělal nož, ale jeho košile byla nepoškozená. Když se dotkl místa, kde by měla být rána, zjistil, že kůže je celá. Jenže pod ní, pod kůží, cítí něco tvrdého, jako by tam byl vložen kámen.

„To není možné,“ zašeptal.

Vtom uslyšel kroky. Někdo šel po chodbě za kostelem, kde by měly být jen prázdné sklepy. Kroky byly těžké, jako by nesl něco těžkého. Jindřich se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen na chvíli se mu zdálo, že ve stínu za hlavním oltářem stojí postava v bílém rouchu, která se usmívala. Pak se rozplynula jako kouř.

Když se Jindřich zvedl, jeho nohy se pod ním ohýbaly, jako by nesly váhu, kterou neznal. Vzpomněl si na to, co se stalo předtím: jak se vrátil z lovu, jak se svařoval s bratráncem o pole u potoka, jak mu ten v hněvu vyhrožoval, že ho „připraví o život jako psa“. A pak — nic. Jen tma a tento kostel, kde ho nikdo nehledal.

Na pilíři, kde ho držela kamenná ruka, byla nyní další čára. Ta, kterou tam nikdo nevyryl.

Jindřich se dotkl místa na zápěstí, kde měl být jizvu. Pod kůží cítí chladný kov. Jako by mu někdo vložil do těla klíč.

A pak uslyšel zvuk — jako by se někde v hloubce kostela otevřela vrata. Nikdo je neotevřel, ale zvuk byl jasný, jako by se rozlomil led na rybníku. Zvuk, který nikdy neslyšeli ani kněží, ani ti, kteří sem chodívali modlit se.

Jindřich z Přeskač se nikdy nedozvěděl, co to bylo. Ale od té doby, když přicházel do kostela, vždycky se zastavil u toho pilíře. A když se dotkl kalendáře, čáry na něm se měnily — jako by někdo psal do kamene jeho příběh, který ještě nebyl dokončen.

A někdy, když byl sám, slyšel za oltářem kroky. A věděl, že tam někdo je. A že ho čeká.