Příběh: Kostel svatého Václava (Lovčičky)

Kostelní klíč

Když Markvart z Lovčiček otevřel dveře sakristie, uvědomil si, že zapomněl klíč od hlavního oltáře. Vzduch uvnitř byl těžký, jako by ho někdo předtím dlouho nedýchal – smícháním prachu, vosku a něčeho sladkého, co se drží na kamenech. Světlo z úzkého okna padalo v úzkém proužku přes dlažbu, a on tam stál, s klíčem v ruce, který mu náhle připadal příliš malý na to, co měl odemykat.

„Pánové z Otnic se nedočkají,“ zamumlal, ale hlas se mu ztratil v hluchém ozvěně. Věděl, že by měl jít pro druhý klíč od faráře, ale nohy ho držely na místě. Jako by ho něco táhlo k tomu malému kruhovému oknu v kněžišti, skrze které se dívá na hřbitov, kde se jižně od kostela tyčí vrch Na Skalách. Tam, kde se v noci ztrácí stíny a lidé šeptají o duchách, které se nechtějí vrátit.

„Vždycky jsi byl slaboch, Markvart,“ řekl si sám, ale prsty mu třásly. Vtom slyšel šustění – něco, co se pohnulo za jeho zády. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Jen stín od svíčky, která ho osvětlovala, se protáhl po zdi jako něco živého.

„Kdo je tam?“ zeptal se, a hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

Znovu tiše. Pak – šepot. *„Vrať mi ho.“*

Markvartovi se srdce zastavilo. Neznal žádný jazyk, který by zněl takhle, jako by slova pronikala přímo do kostí. Otočil se pomalu, až se mu zrak upřel na oltář svatého Václava. Na jeho dřevěné desce, kde by měly být svíčky, ležela malá, opotřebovaná kniha. Ta, kterou nikdy předtím neviděl.

„To není možné,“ zašeptal. Kniha byla stará, stránky žluté, písmo jako vyřezávané do kůže. Otevřel ji náhodou – a tam, na první straně, bylo jeho jméno. *„Markvart z Lovčiček – 1603.“*

Vtom se dveře sakristie srazily tak prudce, že se mu zuby zaslepily. Ve tmě za ním se objevilo světlo – ne ze svíček, nýbrž něco bílého, jako by ho rozsvítilo něco zvenku, z nebe. A pak hlas znovu, tentokrát jasněji: *„Ty jsi mi ho vzal. A teď ho vrátíš.“*

Markvart se otřásl. Věděl, že mluví o něčem, co nikdy neviděl – o nějakém pokladu, který byl ukryt pod oltářem v roce 1895, kdy tam našli ty tři náhrobky. Ale jak by mohl vědět, že právě on, Markvart, je ten, kdo má něco vrátit?

Když se nakonec odvážil podívat dolů, uviděl, že v jeho dlani leží nejen klíč od oltáře, ale i malý kovaný křížek, který nikdy předtím neměl. A pod ním, v prachu, ležela ještě jedna kniha – tentokrát s jeho jménem napsaným na rubu.

Dveře sakristie se znovu otevřely samy od sebe. Venku, na schodech, čekal farář s klíči v ruce. „Proč jsi tak dlouho, Markvart?“ zeptal se, aniž by zvedl oči.

Markvart nic neřekl. Jen si uvědomil, že mu zuby chvějí nejen ze strachu, ale i z něčeho jiného – z vědomí, že něco se změnilo. A že tento kostel, který stál na okraji vesnice uprostřed pole, už nikdy nebude stejný.

Když večer vyšel z kostela, vzduch voněl po dešti a starých kamenech. A když se podíval nahoru, na vrch Na Skalách, zdálo se mu, že někdo tam stojí a pozoruje ho. Ale když se podíval blíže, tam nikdo nebyl.

Ani jedna stopa.