Příběh: kostel svatého Vavřince (Rynárec)
Když se mu z ruky vyklouzlo jméno, které nikdo neměl znát.
Jméno se rozlétlo jako kousek rozbitého skla po chladných kamenných deskách chrámu, kde svíčky hořely tak nízko, že stíny tančily na stěnách jako vyčerpaní démoni. *Jitka.* To bylo poslední, co kdy řekl, a teď viselo mezi nimi jako meč, který se zasekl v dřevě. Prokurátor Jan z Houserova, muž, jehož slova měly váhu soudního rozsudku, se náhle ocitl na kolenou, zatímco mu krev stékala po čelisti. Ne z rány, ale z kousnutí vlastních rtů. V ústech mu zůstal hořký posmak popela a něčeho, co vonělo jako hnijící jablko.
„Ty lžeš,“ sykl kněz, jehož jméno nikdo neznal, protože mu ho nikdo neřekl. Jen ho sem poslali z Pelhřimova, aby udělal, co se má. Jeho ruce se třásly, když sevřel Janovi zápěstí. „Nevím, o čem mluvíš.“
Jan zvedl hlavu. V okně nad oltářem se náhle rozpadlo světlo. Nebylo to slunce – bylo to něco jiného, něco, co se valilo jako tekutý stříbrný plášť přes kameny, až se kostel naplnil takovou jasností, že mu to pálilo v očích. A pak – hlas. Ne z nebe. Ne z oltáře. Ale z *země*. Z trhliny mezi dlaždicemi, kde se před sto lety pohřbívaly děti, které zemřely na mor.
„Ty víš, že je to pravda,“ pronesl hlas, hluboký a vlhký, jako by mluvil někdo, kdo leží pod nimi. „A ty, knězi, víš, že lžeš.“
Svíčky zhasly najednou. Ve tmě Jan ucítil, jak mu něco těžkého padá na prsa – ne těžší než jeho vlastní hřích, ale těžší než kámen. Když se mu podařilo vzít dech, zjistil, že drží v dlani malou dřevěnou figurku – svatého Vavřince, jak ho pálí na roštu, ale tvář měla jeho vlastní. A v ruce držel klíč.
„Ten klíč…“ zašeptal kněz.
„Otevře dveře, které nejsou,“ odpověděl Jan. A věděl, že to není šílenství. Protože když se podíval na figurku, viděl, že oheň na ní hoří. A že plameny mají barvu jeho vlastního srdce.
Když se dveře kostela otevřely, venku už svítilo. Ale Jan z Houserova věděl, že něco zůstal uvnitř. A že se vrátí. Protože tam ještě něco čekalo – něco, co mu řekne, co dělat s tím klíčem, který nikdy neměl mít.
A když se podíval na své zápěstí, viděl, že mu tam zbyla jen jedna rána. Ta, kterou mu nikdo nedal.