Příběh: Minoritský klášter v Českém Krumlově
„Pozor, sestry, nechte tu knihu!“
Sestra Markéta z Vimperka vrazila prsty do stránky, jako by je chtěla zadržet, než je vítr rozfoukne do prachu. Stránka se však nehnula – jen se jí do dlaně vrtalo teplo, jako by papír ještě žil. Vzduch v knihovně byl nasycený vůní starého dřeva, plesnivých svazků a něčeho sladkého, jako by někde v hlubinách sklepů zrají hrušky. Za oknem, skrytým za tlustými zdmi kláštera, se ozývalo vzdálené klepání kladiva – stavitelé Rožmberků pracovali na nové kapli, ale tady, v tomto pokoji, kde se modlili a psali, bylo jen ticho.
„To není naše kniha,“ zašeptala jeptiška Alžběta, jejíž prsty se třásly. „Tato nepatří do inventáře.“
Markéta vzhlédla. Na opačném konci dlouhého stolu seděla matka představená, jejíž tvář byla tak nehybná jako socha Panny Marie v chrámu. „Kde jste ji našla?“
„V sklepě. Mezi bednami s víny.“ Markéta se nepodívala na ni. Nemohla. Stránka, na níž ležela, byla vyplněna neznámým písmem – ne latinkou, ne gotikou, ale něčím, co připomínalo rozmluvy duchů. A pod textem, jako by ho někdo nalil do inkoustu, byl nakreslen kruh. Uprostřed kruhu plápolalo něco, co vypadalo jako oheň, ale bylo to jen černá skvrna.
„To není Boží slovo,“ řekla Alžběta a přikryla si ústa rukou.
Matka představená vstala. Její sandály nepromluvily ani skřípnutím. „Přinesla jste mi to, abych rozhodla, zda ho spálíme, nebo zda ho předáme inkvizitorům.“
Markéta se zachvěla. Inkvizitoři přicházeli do Krumlova jen zřídka, ale když přišli, nikdo nechtěl vědět, co si s sebou odnesou. „To není kacířství,“ namítla. „To je… jiný jazyk.“
„Jiný jazyk? Nebo ďáblův?“ Matka představená se naklonila. „Víš, co se stalo sestře Agatě, když našla v knize něco, co ji znepokojilo? Vzala ji k otci inkvizitorovi a on ji nechal uvěznit v temné komoře, dokud neprozradila, kde našla ostatní svazky. Ty jsi teď ta, kdo ví.“
Markéta ucítila, jak se jí ústa naplňují pachem kouře. Ne z ohňů na nádvoří, ale z něčeho hlubšího, jako by se vzduch v knihovně začal měnit. „Já nevím, co to je,“ lhala. „Ale… to není zlé.“
Alžběta se rozplakala. „Je to zlé, když tě to může zničit.“
Vtom se dveře za nimi otevřely. Do knihovny vstoupil bratr Václav, minoritský mnich, jehož tvář byla vždycky jako vyřezávaná z dubového trámu – klidná, neproniknutelná. „Sestry,“ řekl, „měl jsem vize.“
Markéta se na něj podívala. Jeho oči byly tmavé jako studna, ale něco v nich svítilo. „Vize?“
„Snídal jsem v refektáři, když jsem uviděl, jak se nad mým jídlem vznáší něco… jako by to bylo z toho, co jste našly.“ Zvedl ruku a ukázal na prsty. „Tady. Jako by mi to chtělo, abych věděl.“
Matka představená se přiblížila. „Co ti řeklo?“
„Že… že není čas.“ Bratr Václav se usmál, ale jeho ústa se nepohyblivě roztáhla, jako by je ovládal někdo jiný. „Že to všechno skončí, když kniha bude přečtena do konce.“
Alžběta vykřikla. „To je blázenství!“
„Ne,“ řekl bratr Václav tiše. „To je pravda.“ Otočil se k Markétě. „Ty víš, co to je. Ty víš, jak to číst.“
Markéta ucítila, jak se jí srdce rozbíjí. „Neviím nic!“
„Lžeš.“ Jeho hlas byl najednou ostrý jako nůž. „Ty víš, že to není kacířství. Ty víš, že to je klíč.“
Matka představená se rozkřikla: „Zavřete ho! Zavřete ji!“ Ale bratr Václav už byl pryč, vyrazil dveřmi ven, a za ním se ozvaly kroky, jako by ho pronásledovalo něco, co nemělo lidské nohy.
Markéta se podívala na knihu. Stránka se otáčela sama.
Když ji Alžběta chytila za ruku, bylo pozdě. Markéta už četla. A kniha četla zpět.