Pověst: Kostel svatého Mikuláše v Brništi
Traduje se, že zvony v kostelní věži v Brništi mají paměť. Ne takovou, jakou mají lidé – mlhavou, nespolehlivou, ochotnou zapomenout – ale paměť ztepilou jako kov, z něhož jsou ulity. A právě proto staří obyvatelé Českolipska věřili, že v noci po velké bouři roku 1808 nebylo v celém kraji ticho. Bylo slyšet cosi jako vzdálený nářek, jako by sama věž truchlila.
Stalo se to večer dvacátého prvního dubna, v čase, kdy se nad Podještědím stáhla oblaka taková, jaká kraj nepamatoval. Bouře přišla ve dvě hodiny odpoledne a neodcházela. Blýskalo se jako v den soudu, hřmění se válelo po svazích Ralska a vracelo se zpátky do údolí, zesílené a hrozivější. Staří pamětníci vyprávějí, že hospodáři v ten den vyháněli dobytek ze stájí na vzdálenější pastviny, protože se báli, že blesk zapálí seno. Ženy klekaly k modlitbě. Děti se tiskly ke zdím.
Pak, ve tři čtvrtě na osm večer, udeřilo.
Blesk si vyhlédl věž kostela svatého Mikuláše jako nejvyšší bod v celém okolí. Říká se, že ten úder byl slyšet až v Jablonném v Podještědí, přes kopce a lesy. Střední zvon – ten, co visel v srdci věže od dob, kdy jej sem přivezli po přestavbě – se třásl ještě dlouho po zásahu, jako by jeho kov uchovával otřes v sobě. Kupole se propadla, oheň pohltil vnitřek věže, žár praštil do zvonů a zranil je tak, že musely být přetaveny.
Podle místní pověsti se však nástupce toho zraněného zvonu zachoval podivuhodně. Když jej o patnáct let později ulili znovu, v srpnu roku 1823, v dílně W. Paula v České Lípě, bylo prý slyšet, jak se při ochlazování otřásá, jako by do sebe vstřebával vzpomínku. Kovolitci se prý podivili, protože kov po ulití nebýval nikdy neklidný. Na zvon pak dali napsat slova v první osobě: „1808, 21. dubna večer v ¾ na osm jsem byl poraněn bleskem." Jako by sám zvon promlouval. Jako by chtěl, aby si každý, kdo přijde do kostela, pamatoval ten večer spolu s ním.
Staří obyvatelé Brniště vyprávějí, že tato slova na zvonu nejsou jen nápisem řemeslníka. Jsou závazkem. Zvon si zapamatoval tu bouři a nese ji v sobě navždy. A právě proto prý nikdy nezněl dutě ani lacině – jeho hlas byl vždy trochu těžší, trochu hlubší, než by odpovídalo jeho velikosti. Jako by v kovu zůstalo něco z té noci.
Přenesení relikvií svatého Mikuláše ze Stráže pod Ralskem do Brniště – k němuž došlo při zasvěcení kostela roku 1413 – pak starousedlíci spojovali s přesvědčením, že kostel je od pradávna místem, kde se střetává lidský svět s tím, co jej přesahuje. Vartenberci, jejichž jméno se táhne dějinami kostela jako zlatá nit, prý dobře věděli, proč právě sem dali přivézt ostatky. Místo samo si je přitáhlo.
Věž, dnes o patro nižší a bez kupole, stojí nad vesnicí jako tichý svědek. Kdo ji vidí z polní cesty při západu slunce, říká, že má v sobě cosi skromného a zároveň nepoddajného – jako člověk, jenž přežil velkou ztrátu a nezlomil se.
Pověst o bouři roku 1808 a o zvonu, jenž si v kovu uchoval vlastní příběh, říká o tomto místě to nejdůležitější: že Brniště není jen vesnicí s kostelem, ale místem, kde se paměť ukládá do kamene i do kovu a nechce být zapomenuta. Blesk proměnil věž, ale neproměnil její duši. Ta zůstala – přetavená, přetvořená, avšak stále táž.