Příběh: malá vodní elektrárna Hučák
„Zhasněte to hned, nebo nás ten proud roztrhá na kusy!“ zakřičel František Jirásek a prudce strhl svého pomocníka za rameno pryč od rozsvíceného rozvaděče.
Kovové stěny se třásly pod náporem vody, která s hrozivým hřmotem proudila do turbín. Vzduch v prostoru elektrárny byl hustý, nasycený pachm ozónu a vlhkého betonu. Nad nimi se v secesních obloucech budovy lámaly paprsky světla, které prosvítaly skrze vysoká okna a dopadaly na vyleštěné mosazné ovládací prvky. Byla zuřivá zima roku 1912, ledový vítr bičoval hladinu Labe a v budově vládlo napětí, které nepocházelo jen z Křižíkových generátorů.
Jirásek se díval na ukazatele. Vše ukazovalo, že systém je v naprostém pořádku, přesto se v prostoru vznášel podivný, vysoký tón, který připomínal lidský pláč. Ten zvuk nezněl jako pískot ventilu ani jako tření kovů. Byl to rytmický, téměř melodický zvuk, který se odrážel od zdí, jež František Sander s takovou pečlivostí navrhoval.
„Karel, podívejte se na to,“ oslovil Jirásek profesora Nováka, který právě vstoupil do sálu. Novák, muž s přísným pohledem a rukama zvyklými na plány elektrických podniků, se zastavil a zvedl obočí.
V ten moment se stalo něco, co přimrazilo kledy oběma mužům. Jedna z obloukových lamp, která měla být napojena na městskou síť a svítit konstantně, začala blikat. Ale ne náhodně. Blikala v pravidelném taktu, jako by někdo z jiného světa posílal zprávu pomocí světelných signálů. Vteřinu tma, vteřinu jas. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
„To není možné,“ zamumlal Novák a přistoupil k ovládacímu panelu. „Napětí je stabilní, pět tisíc voltů, přesně jak jsme plánovali. Žádné kolísání, žádný výpadek. Hradec teď svítí jasněji než Praha, ale tohle... tohle není technika.“
V prostoru elektrárny se najednou objevila postava. Stála v koutě u Francisovy turbíny, napůl skrytá v šeru. Byl to muž v dlouhém, tmavém plášti, který vypadal, jako by právě vyšel z řeky. Voda z jeho oděvů stékala na betonovou podlahu s tichým pleskáním, přestože v sále nebyl žádný otevřený průtok. Muž nemluvil. Jen zvedl ruku a ukázal prstem směrem k jezu, k místu, kde se voda s brutální silou vrhala do hloubky.
Jirásek udělal krok vpřed, aby neznámého zastavil, ale vteřinu poté, než k němu dorazil, lampy prudce vzplámnuly bílým, oslepujícím světlem. Blesk byl tak silný, že oba muži museli zakrýt oči. Když se zrak vracel k normálu, v koutě u turbíny už nikdo nestál. Zůstala tam jen malá louže ledové vody a jeden jediný předmět, který tam předtím nebyl.
Na čisté betonové dlažbě ležela stará, zrezivělá mince z doby, kdy se v místě Hučáku ještě stál starý jez, dávno zbořený pro novou stavbu. Mince byla teplá, až žhavá, a v jejím středu byl vypálený symbol, který Novák ani Jirásek nikdy v žádné technické mapě ani historické kronice neviděli.
„Kdo to byl?“ vydechl Jirásek a podíval se na své třesoucí se ruce.
Novák neodpověděl. Jen pomalu přistoupil k mince, zvedl ji a pocítil, jak mu do prstů proudí mírné mravenčení, jako by v malém kousku kovu stále zůstával zbytek té neuvěřitelné energie, která právě rozsvítila město. Profesor se podíval na své kolegy, pak na secesní ornamenty stropu a nakonec na hřmící vodu Labe.
Záhadný muž v plášti zmizel bez stopy, ale zvuk, ten vysoký, pláčlivý tón, v prostoru elektrárny přetrvál ještě několik hodin, až dokud nebyly turbíny zastaveny pro kontrolu. Technici pak potvrdili, že zařízení jsou v perfektním stavu a žádná mechanická chyba nemohla způsobit ani blikání světel, ani přítomnost neznámého hosta.
Mince zmizela z ruky profesora Nováka během jediné noci, jako by se rozpustila v hradeckém vzduchu. Jen jedno tajemství zůstalo vryté do betonu a oceli tohoto místa.
Kdo doplatil za to, že voda Labe byla zkrocena v tak krásném paláci, a proč se v tichých hodinách stále vrací, aby připomněl, že pod secesními zdobami dál proudí síla, kterou žádný člověk plně neovládá?