Příběh: Nikolajka
„Kde jste to schoval, vy starý lišáku!“, zařval Matěj a prudce přejel dlaní po chladném kameni valeného klenutí v přízemí. Prach tančil v úzkém proužku světla, který pronikal skrze vysoké okno a dopadával na vlašské dlaždice. Matěj, bývalý písař s třesoucíma se rukama, hledal už hodiny. Vzduch v prostorách vily chutnal po starém papíře, vlhkosti a dávno zapomenutém víně, které kdysi v okolních vinicích zrálo pod praskavým sluncem.
Antonín František Nikolai byl mužem řádu, právníkem, který sloužil nejmocnějším rodům země. Vše v jeho domě mělo své místo. Jenže Matěj věděl, že právě v té preciznosti tkví past. Nikolai neopustil svět tak jen tak; zanechal za sebou stopu, kterou mohl přečíst jen ten, kdo rozuměl tichu těchto stěn.
Matěj vystoupal po schodech nahoru, kde se dům v roce tisíc osm set šedesátteho rozrostl o nové patro. Kroků mu zněly v prázdných chodbách jako údery kladiva. Došel k balkonu s hranolovými pilíři a vyhlédl na zahradu. Tam, v dálce, stála malá kaplička s plechovou střechou. V jejím výklenku spočívala dřevěná socha Panny Marie, jejíž tvář v šeru vypadala, jako by právě teď chtěla něco vyříc.
Právě tehdy to začalo. Z hloubi domu se ozval zvuk. Nebyl to praskot dřeva ani vítr v komíně. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí klíčem v zámku, který už dávno neexistuje. Matěj ztuhl. Zvuk se přesunul z patra do přízemí, pak znovu nahoru, až zastal přesně za dveřmi místnosti, ve které právě stál.
„Nikolai?“ zašeptal Matěj a hlas se mu zlomil.
V místnosti bylo ticho, ale vzduch se náhle změnil. Cítil pronikavý chlad, který mu ztumlil prsty a ztuhly mu svaly v krku. Pod nohama pocítil jemné chvění, jako by se celá stavba nadechla. Podíval se na podlahu a uviděl něco, co tam před minutou nebylo. Na prachu byla vyryta čerstvá, hluboká čára, která vedla přímo k jedné z pilířů balkonu.
Matěj se vrhl k pilíři a začal hmatat po tajných spárech. Prsty mu narazily na malý výstupek. Když ho zatlačil, ozvalo se tiché cvaknutí a z chodby se ozval smích. Nebyl to lidský smích, ale spíše ozvěna tisíce šepotů, které se prolínály stěnami vily. Matěj se prudce otočil, ale v chodbě nebyl nikdo. Jen otevřená brána do zahrady, kterou nikdo neotevíral.
V ten moment spatřil v kapličce něco podivného. Dřevěná socha Panny Marie, která tam stála desetiletí nehybně, měla v ruce malý lístek papíru. Matěj vyběhl z domu, bosý a zmatený, trávu v zahradě cítil studenou a vlhkou mezi prsty. Když doputoval k kapličce a natáhl ruku k soše, lístek zmizel. Zůstala jen prázdná dlaň dřevěné postavy a vůně čerstvě rozkvetlých růží, přestože byl hluboký podzim a zahrada byla v mrtvém spánku.
Matěj se vrátil do domu, ale vše bylo jiné. Dveře, které předtím vrzaly, teď klouzaly hladce. Místnosti, které byly prázdné, zdály se plné neviditelných hostů. V každém koutě vily cítil přítomnost advokáta Nikolajie, který ho pozoroval s ironickým úsměvem. Matěj strávil zbytek života hledáním toho, co Nikolai schoval, ale nikdy nenašel žádný dopis ani poklad.
Našel jen jednu věc. Jednou nocí, když měsíc osvětlil valbovou střechu, Matěj našel v klenutém přízemí jedinou zlatou minci, která ležela přesně tam, kde začal své hledání. Mince byla horká, jako by ji někdo právě předtím držel v dlani.
Kdo dnes prochází ulicí U Nikolajky a pohlédne na ty bílé zdi, možná nevidí nic než krásnou architekturu. Ale kdo se zastaví u kapličky a ztichne, možná uslyší ten samý kovový zvuk klíče, který se otáčí v neviditelných dveřích domu, jenž odmítá prozradit své největší tajemství.