Příběh: 1. nástupiště brněnského hlavního nádraží
Zavazadlo se s kovovým bouchnutím svezlo na žulové dlaždice prvního nástupiště, právě když se ozvalo hvízdání parní lokomotivy, které se jako nůž zařezalo do vlhkého brněnského vzduchu. Ignác z Ditrichštejna, muž s tváří vytesanou z tvrdého dřeva a očima, které jako by neustále něco přepočítávaly, se ani nepodíval na kouř stoupající k vysoké střešní konstrukci. Jeho pohled byl upřen na ženu v černém hedvábném plášti, která stála u litinového sloupu, jako by tam vrůstala po celá desetiletí.
„Už se to nestane, Heleno,“ pronesl Ignác, ale jeho hlas zanikl v dunění železných kol, která se začala pomalu, s bolestným skřípěním, dávat do pohybu.
Žena neodpověděla. Jen mírně naklonila hlavu, až se jí pod kloboukem zalesnil stříbrný hřeben, jediná věc, která na ní nebyla černá jako uhelný prach z lokomotiv. Vůně parního stroje, směs spáleného oleje a horkého kovu, se mísila s chladem, který se náhle vyvalil z podloubí nádražní budovy. Ignác si přitáhl kabát blíž k tělu, přestože bylo pozdní odpoledne a vzduch byl stále prosycen doznívajícím letním žárem.
Nebylo to poprvé, co ji tady viděl. Vždy, když odbíjelo z věže kostela svatého Jakuba, objevila se na stejném místě. Nikdy nenastoupila. Nikdy nečekala na nikoho konkrétního. Jen stála a dívala se na koleje, jako by v jejich nekonečném sbíhání k obzoru hledala odpověď na otázku, kterou se nikdo z Brňanů neodvážil položit.
„Vlak do Vídně odjíždí za minutu,“ zvolal zřízenec v uniformě, procházející kolem s lucernou v ruce. Ignác se ani neotočil. Sledoval, jak se Helena pomalu otočila směrem k němu. Její pohyby byly nepřirozeně plynulé, jako by se nepohybovala po zemi, ale nad ní. Když se jejich pohledy střetly, Ignác ucítil v zátylku ostrý, studený mráz, který nemohl pocházet z venkovního počasí.
Helena pozvedla ruku a ukázala někam kamsi za Ignácova záda, směrem k budovám, které se rýsovaly v šeru blížícího se večera. „Tam, kde končí kámen a začíná paměť, Ignáci, tam zůstává to, co jsme slíbili nevyzradit,“ zašeptala. Hlas zněl jako šustění suchého listí v průjezdu, přesto ho slyšel jasně, jako by mu mluvila přímo do vědomí.
Ignác se instinktivně ohlédl. Na okamžik zahlédl v odrazu prosklené stěny nástupiště siluetu, která nepatřila ani jemu, ani ženě. Byla to postava v oděvu, který se v roce 1855 nenosil, postava, která držela v rukou svitek papíru svázaný pečetí, jež v Brně nikdo neviděl celá století. Když se však otočil zpět, nástupiště bylo prázdné. Jen pára z odjíždějícího vlaku se líně převalovala po zemi a pohlcovala poslední zbytky denního světla.
Helena zmizela. Zůstal jen její černý hedvábný šátek, který se zachytil o jeden z ozdobných výstupků klasicistního sloupu. Ignác k němu přistoupil, třesoucí se rukou jej vzal a prohlédl si jej. Látka byla neuvěřitelně těžká, jako by byla utkána z olova a hlubokého smutku.
V tu chvíli se na celém nádraží zastavil čas. Hluk města, cinkání drožek z nedalekých ulic i vzdálené vyzvánění kostela svaté Kateřiny, vše umlklo v jediné vteřině. Ignác zůstal stát uprostřed prázdného nástupiště, v ruce držel šátek, který byl na dotek ledový, a díval se na koleje, které se před ním zdály být nekonečně dlouhé a nebezpečně hluboké.
Věděl, že kdyby se teď vydal za tu hranici, kterou Helena naznačila, mohl by najít klíč k tomu, proč se brněnské nádraží stalo místem, kde se občas ozývají kroky někoho, kdo už dávno vystoupil z posledního vlaku. Věděl, že ona záhada není uzavřená, že je jen skrytá pod vrstvami času, které se na tomto místě usazují spolu s prachem z parních strojů.
Ignác pomalu vykročil směrem k východu, ale ještě jednou se ohlédl. Na místě, kde Helena stála, se na zemi objevila čerstvá, mokrá stopa, jako by tam právě někdo stál v dešti, přestože nad Brnem bylo po celé týdny jasné nebe. Sbalil šátek do vnitřní kapsy kabátu a opustil nástupiště, vědom si toho, že se sem bude muset vrátit. Každý, kdo dnes projde tímto prostorem, cítí v zádech totéž – tíhu něčeho, co v roce 1855 začalo a co na každého příchozího tiše čeká v ozvěnách litinových sloupů.