Příběh: Aehrenthalský palác
„Tady to je, v této stěně, přísahám vám na svou krev!“ zakřičel Jan Ledčanský a s verví zvířete vtlačil své prsty do úzké spáry mezi pískovcovými kvádry. Jeho hlas se rozléhal chladným vchodem do domu, zatímco kolem nich vířil prach a zápach starého dřeva. Regina z Aventina stála kousek za ním, její hedvábné šaty šuměly při každém nervózním pohybu. V rukou svírala malý klíč z černého železa, který se jí v dlani potil.
Janovi se prsty zapadly hlouběji, než by měla být zeď vysoká. S prudkým trhnutím vyrazil z chodby kus omítky a odhalil úzkou, temnou dutinu, ze které vyvanul náhlý proud mrazivého vzduchu, přestože venku v pražských ulicích vládlo horké léto. Vzduch voněl po starých knihách a něčem kovovém, co připomínalo krev nebo staré mince.
„Rychle, Regina, než nás najdou,“ vydechl Jan a z tváře mu stékaly kapky potu.
V té době v Praze nebylo bezpečné být příliš odvážný. Jan i Regina se zapletli do sítě, která měla změnit osudy celého království. Povstání bylo v plném proudu, vzduch v Novém Městě byl hustý napětím a každý šepot v temných chodbách mohl znamenat konec. V tomto renesančním domě, který tehdy stál na nároží dnešní Štěpánské ulice, si však vybudovali své vlastní tajemství.
Regina přistoupila blíž. Její prsty se třásly, když do dutiny zasunula klíč. Nešlo o obyčejný zámek; v hloubi zdi se nacházela malá, kovová skříňka, která tam nepatřila. Nebyla součástí základů, nebyla vplétaná do plánů stavby. Působila, jako by do kamene vrostla sama od sebe. Když klíč cvaknul, ozvalo se tiché, kovové zaklapání, které v tichu domu znělo jako výstřel z pistole.
„Co je uvnitř?“ zašeptala Regina.
Jan vytáhl z otvoru svitek pergaminu, který byl obalen v kůži z neznámého zvířete. Pergamin byl studený, až mrazivý. Jan ho rozvinul a ztuhl. Na papíře nebyla žádná mapa ani seznam spojenců. Byla tam jen jedna věta, napsaná inkoustem, který stále vypadal čerstvý a vlhký, a pod ní detailní nákrt ledové krystalizace, která připomínala lidskou tvář.
Vteřinu poté se z chodby ozval řev a dupání těžkých bot o dlažbu. Vojáci přišli vymahat zracovnice. Jan a Regina neměli čas svitek schovat. V panice Jan papír nevrátil do skříňky, ale vrazil ho hlouběji do zdi, tam, kde se kámen setkával s neznámou prázdnotou, a prudce zatlačil na uvolněný kvádr, aby se prostor uzavřel.
Vojáci je našli během několika minut. Dům jim byl odniat, majetek konfiskován a oni sami byli vymazáni z mapy moci. Jan i Regina zmizeli v zapomnění historie, ale tajemství v zdi zůstalo.
Když o stovky let později dům vlastnil Jan Lexa, vyprávěly se historky o tom, že v určitých nocích, kdy měsíc stojí v pravém úhlu nad Václavským náměstím, ze stěn domu vychází jemné, modravé světlo. Služebníci přiznávali, že v chodbách cítí náhlý chlad, i když jsou krby rozžhavené k rudosti. Někteří tvrdili, že slyší šepot dvou lidí, kteří se hádají o klíč, který už dávno neexistuje.
Pak přišel rok tisíc devětset čtrnáct. Pozemková banka rozhodla, že starý palác musí zmizet. Dělníci s kladivy a krky rozbíjeli zdi, které kdysi chránily tajemství rodiny z Aventina a Ledčanských. Prach zaplnil ulice, kameny byly odváženy na svalích.
Jenže jeden z dělníků, který rozbíjel právě to nároží u Štěpánské ulice, přestal náhle pracovat. Zvedl z trosek kousek černého železa a kousek kůže, který byl tak studený, že ho musel okamžitě pustit. V jeho dlaních zůstal otisk mrazu, který mu nepromrzl ani v největší horko léta.
Dnes na tom místě stojí moderní paláce s kinem a divadlem. Lidé tudy proudí tisíci, spěchají do pasáží a nevědí, že pod jejich nohama, v hloubce, kam už žádný rýč nedosáhne, zůstal zakopaný jeden kousek pergaminu s textem, který nikdy nebyl přečten do konce.
Kdo dnes prochází kolem Lucerny a pocítí náhlý, nevysvětlitelný mráz v zátylku, možná právě stál nad místem, kde se zdi stále snaží vydechnout své nejhlubší tajemství.