Příběh: Akademie HUSPOL, s.r.o.
„Proč se, pane mlynáři, vaše mouka leskne jako stříbro, ale pečivo voní jako čertova kopa?“
Mlýnský kolega Jindřich z Kunovic si otřel pot z čela a pohledem sledoval, jak šlechtic z Hradce, jenž se představoval jako „pán z Lhotky“, si s oblibou olízl prst po mouce z jeho nejlepšího sáčku. „To, pane šlechtice, je tajemství mé babičky – a vašeho penězotvorného úvěru,“ odsekl Jindřich a vyměnil pohled s hostinským Vaňkem, který právě nalil pánovi z Lhotky další pohár piva. „Ale když už jste tu, možná vám pomůžu s tím vaším *zajímavým* problémem.“
Pán z Lhotky se zakýchal a uhodil pohár do stolu. „Proč mi vždycky, když se napiju vašeho piva, vidím duchy? Včera jsem viděl celou radu mnišských bratrů, jak se prají v rybníce!“ Jindřich se usmál. „To není pivo, pane, to je *speciální nálev*. Pro ty, co chtějí vidět, co jiní nevidí.“ Hostinský Vaňek se zachechtal a přinesl ještě jeden pohár – tentokrát s nálepkou „Pro ty, co vědí, že klášter tu byl.“
Ve mlýně se totiž šustilo o tajemství: pod sklepem, kde se dnes mlelo obilí, ležely zbytky kláštera, který tu stál před sto lety. A když se napila voda z pramene, který tekl pod mlýnem, začaly se lidem zdát podivné věci. „No a vy, pane šlechtice, jste nám přivezl *zvláštní* objednávku,“ pokračoval Jindřich a vyndal z kapes jeho smlouvu, podepsanou nějakým „Evropským polytechnickým institutem“. „Tady je napsáno, že chcete *akreditovaný* titul za tři dny studia. To je jako koupení papežského odpuštění – levné, ale s rizikem.“
Pán z Lhotky se zčervenal. „To jsou jen formality! Můj příteľ, rektor z Olomouce, mi říkal…“ – „Aha, ten samý, co vám prodal i dva koně, které byly včera ukradené?“ Vaňek mu podal další pohár, tentokrát s nálepkou „Pro ty, co nechtějí skončit jako podvodník“. „Mlýnský nálev má zvláštní vlastnost, pane. Kdo nepije, vidí jen mouku. Kdo pije, vidí pravdu.“
Pán z Lhotky se chytil stolu. „Co… co vidím teď?“ Jindřich se podíval na hostinského. „Vidíte, že vaše akreditace je tenká jako papír z vašeho vlastního mlýna – a že ten klášter pod námi nikdy nebyl prodán církvi, ale jen *půjčen* někomu, kdo uměl podpisy falšovat.“ Šlechtic se třásl. „To… to nemůže být!“
„Může, pane,“ řekl Jindřich a nalil mu do poháru poslední dávku. „Ale teď už víte, že když někdo přichází s příliš hezkými papíry, je dobré se podívat, co se skrývá pod mlýnským kamenem.“ Pán z Lhotky se vzpamatoval a vytrhl se ze židle. „Dám vám… dvacet zlatých!“ „Nebojte se, pane, já si je vezmu zpátky, až se vrátíte za rok – s tím vaším *akreditovaným* titulem.“ Šlechtic se rozběhl ke dveřím, ale zastavil se. „A co… co se stane s tím pívem?“
Jindřich se usmál. „To, pane, je na vás. Kdo pije, vidí. Kdo neví, že klášter tu byl, si myslí, že je to jenom mlýn.“
Vaňek se zachechtal a přenesl pohár na dalšího hosta. „Tak co, pane, chcete vidět duchy – nebo jenom platit?“