Příběh: Alej Lindsey Stirling
Když jsem poprvé zaslechl zvuk skřípavého kola, myslel jsem si, že to je vítr v korunách stromů.
Ale vítr v té alejce nikdy nehrál. Stromy tam rostly jako stráže, jejich kmeny hladké jako ruka mladé ženy, ale kořeny se proplétaly hluboko, jako by se bály, že je někdo vytrhne. A já jsem tam přišel proto, že mě starý Kryštof z Hradce nad Moravicí varoval: *„Nechoď tam po západu slunce, synu. Tam se dějí věci, které nemají být.“*
Tehdy jsem se jen zasmál. Bylo mi dvacet, a já jsem byl mladý a hloupý, jako všichni mladí. Ale když jsem se ocitl mezi těmito stromy, když jsem si všiml, jak se jejich stíny táhnou jako prsty mrtvého člověka, a když jsem uviděl tu slepou kolej vedle, která nikam nevedla, jen se ztrácela v trávě, začal jsem pochopit.
Bylo to v době, kdy se o Lindsey Stirling ještě nemluvilo. Ale já jsem věděl, že stromy tady nejsou vysázeny pro nějakou americkou houslistku. Byly tam proto, aby něco zakrývaly.
První strom, který jsem si všiml, byl ten s cedulkou *„Jason Gaviati“*. Buk lesní, jehož listy voněly po medu a něčem jiném, něčem hořkém, jako by někdo plakal do kůry. Když jsem se dotkl jeho kmene, ucítil jsem, jak se pod prsty lehce otvírá a zavírá, jako by dýchal. *„To je nemožné,“* zamumlal jsem, ale strom neodpověděl. Stromy v té alejce nikdy neodpovídaly.
Pak jsem našel ten s jménem *„Stephen J. Stirling“*. Jírovec pleťový, jehož kůra byla pokrytá jemnými rýhami, jako by někdo tam vyryl písmena, která se pak rozmazala deštěm. Když jsem se naklonil, uslyšel jsem šepot. *„Pomoz mi…“* Znělo to slabě, jako z dálky, ale já jsem věděl, že to není vítr.
Vtom jsem spatřil ji.
Byla to dívka v šedém plášti, který se jí lepil na tělo jako mokrá látka. Neměla tvář, jen stín, který se pomalu otáčel ve směru mých očí. *„Ty jsi nový,“* řekla hlasem, který zněl jako skřípání ledové vody. *„Všichni ostatní ti řekli, že sem nemáš chodit. Ale ty jsi přece tady.“*
Zmrzl jsem na místě. *„Kdo jste vy?“*
Ona se jen usmála. *„Já jsem ta, která zůstala. A ty… ty jsi ten, který se ptá.“*
Vtom se ozval zvuk, jako by někdo tahal železné řetězy. Stromy začaly chvějivě kolébat se, i když nebyl žádný vítr. A pak jsem uviděl světlo.
Malé, modravé světélko se vynořilo z kořene jednoho z borovicí černých – toho s cedulkou *„Luna Latte“*. Pes Lindsey. *„To není možné,“* zašeptal jsem, ale světlo se rozrostlo a vytvořilo kruh, který mě pozval dovnitř.
Když jsem vstoupil, najednou jsem byl jinde.
Bylo tam místo, které jsem nikdy neviděl. Malá kaplička, jejíž stěny byly pokryty nápisy, které jsem neuměl číst. Uprostřed stál kamený oltář, a na něm ležela něco, co vypadalo jako kůže od bubnu. Když jsem se k ní přiblížil, ucítil jsem teplo, jako by někdo nedávno hořel.
*„Co je to?“*
*„To, co ti ukáže, co se stalo.“* Dívka se objevila vedle mě, její stín se teď promítal na stěny jako by se tam vždycky nacházel.
Vtom se ozval hlas – mužský, hluboký, jako by volal z hlubin země. *„Nechoď blíž!“*
Kaplička se začala otřásat. Stromy venku začaly křičet. Nebo snad to byl já.
Když jsem se probudil, ležel jsem na zemi mezi stromy, a slunce už bylo daleko za obzorem. Stromy stály klidně, jako by se nic nestalo. Ale já jsem věděl, že něco bylo.
A že se to stalo zde.
Od té doby chodím do té alejky každý měsíc. Stromy tam rostou, jejich kořeny se proplétají hlouběji, a já se ptám, co se tam děje. Protože někdo tam musel zemřít. Někdo, kdo měl jméno, které nepatří do žádného světa.
A já chci vědět, které.
Protože stromy tady nejsou vysázeny pro Lindsey Stirling. Jsou vysázeny proto, aby něco ukryly. A já jsem ten, který se ptá – a stromy konečně odpovídají.