Příběh: Alšovo nábřeží 4
Voda narážela do kamenných pilířů s takovou silou, že břeh pod nohama neustále vibroval. Matyáš svíral v ledových prstech skleněnou lahvičku naplněnou tekutinou, která v šeru svítila slabou, nepřirozeně zelenou září. Vůně horkého oleje a spáleného lněného semene se mísila s vlhkým pachem hnijícího bahna, jež řeka přinášela od Karlova mostu. Kolem nich ještě nedávno stály dřevěné kůlny a rachotily těžké stroje nově založené továrny, ale dnes v noci panovalo ticho, které protínalo jen ostré skřípění skla o břidlicový parapet.
Mistr řemesla Ignác stál o krok dál, tvář ponořenou ve stínu širokého klobouku, a palcem levé ruky si nervózně mnul mosazný knoflík na kabátci. V očích se mu odrážely plamínky lojové svíčky, kterou Matyáš před malou chvílí zhasl, přestože tma byla téměř hmatatelná.
„Jestli to tam vliješ podruhé, ten kámen to nevydrží,“ zašeptal Ignác a hlas se mu třásl chladem i strachem, který se snažil marně skrýt za přísným tónem.
Matyáš neodpověděl. Sledoval, jak se hladina v lahvičce sama od sebe zvedá, aniž by se jí kdokoli dotkl. Byla to podivná záležitost, o které se v pražských uličkách šeptalo už od chvíle, kdy položil základní kameny této hrdé stavby. Zdivo ještě vonělo čerstvou vápennou omítkou a podlahy byly plné pilin, ale v nejnižším rohu sklepení, kde měl stát hlavní parní kotel, se děly věci, které vzpurně popíraly veškeré zákony přírody. Kovové obruče na sudech praskaly samy od sebe a těžké tesané kvádry měnily svou polohu, když nikdo nebyl nablízku.
„Nikdo neřekl, co v té peci vlastně shořelo,“ utrousil Matyáš a jeho prsty povolily zátku.
Z úzkého hrdla vytryskl pramínek páry, která nezapáchala sírou ani kouřem, nýbrž starým, provlhlým pergamenem. V téže vteřině se v průčelí nového domu ozvala tupá rána, jako by někdo zevnitř udeřil do masivních dubových vrat obrovským kladivem. Ignác cukl rameny, ale neustoupil ani o píď. Věděl dobře, že tato budova, postavená s takovou péčí pro budoucí časy, v sobě nese víc než jen cihly a maltu. Nese stopu něčeho, co sem nikdy nepatřilo, a přece to tu našlo svůj domov.
Matyáš náhle otočil zápěstí a obsah lahvičky stříknul přímo na čerstvou omítku novostavby.
Tekutina se okamžitě vsákla do zdi, ale nezanechala po sobě skvrnu. Místo toho se klasicistní fasáda na zlomek vteřiny zachvěla v základech a v kameni se objevily hluboké, žhnoucí rýhy připomínající podivné písmo, které nikdo neuměl přečíst. Zvuk valící se vody na chvíli utichl, jako by řeka zadržela dech.
Než Ignác stihl vykřiknout varování, rýhy v omítce zčernaly a zmizely, zanechávaje po sobě naprosto hladkou stěnu, v níž se odrážely temné siluety staropražských střech.
Dveře domu zůstaly uzavřené a uvnitř panovalo hrobové ticho, ale kdokoli dnes projde kolem této volně stojící budovy s jejími klasicistními liniemi, může na okamžik ucítit slabou vůni spáleného lnu a zaslechnout tiché, kovové klepání vycházející z míst, kde by měly být jen základy. Dům na břehu Vltavy dodnes střeží tajemství, které tehdejší stavitelé nikdy nepochopili — a stačí jediný krok pod jeho okna, aby člověk zatoužil zjistit, co se tehdy uvnitř doopravdy ztratilo.