Příběh: Always, elektrotechnická továrna Otto Stuhlhofera
„To není možné, ty dráty jsou mrtvé, přesto to hraje!“ vykřikl mladý učeň Václav a v úžasu pustil z ruky těžký klíč, který s kovovým cinknutím dopadl na vyleštěnou podlahu.
Stáli v srdci nové továrny v Hloubětíně, v prostoru, kde se bílá omítka stýkala s chladem černého skla. Vzduch voněl ozónem, čerstvým betonem a mírně sladkou vůní lepidla, které drželo keramické obklady na stěnách. Byla doba nejistoty, rok 1941, a budova, která měla být symbolem moderního pokroku a čistých linií, se v ten okamžik stala místem naprostého zmatku.
Vedle Václava stál pan Stuhlhofer. Jeho tvář byla bledá, oči upřené na řadu vakuových trubic, které v jedné z reprezentačních místností tvořily podivnou instalaci. Z přístrojů, které nebyly připojeny k žádnému zdroji proudu, se ozýval zvuk. Nebyl to hluk strojů ani praskání elektřiny. Byl to hlas. Jemný, rytmický, připomínající šepot tisíce lidí, kteří mluví najednou v jazyce, který nikdo z přítomných neznal, ale který zněl až bolestivě známě.
Stuhlhofer pomalu natáhl ruku k nerezovým dveřím, které v té chvíli odrážely bílou fasádu budovy v dokonalé symetrii. Prsty se mu třásly. Věděl, že v celém areálu je v tuto chvíli vypnutý hlavní jistič. Všechny rozvody byly prázdné. Přesto v místnosti začalo být horko, jako by neviditelný žehlicí přístroj rozpaloval vzduch kolem nich.
„Kdo to ovládá, Václave?“ zeptal se Stuhlhofer tichým, chraplavým hlasem.
Učeň jen zakroutil hlavou a ustoupil k sklobetonovým příčkám, které propouštěly mléčné, rozptýlené světlo. V tom šepotu se najednou objevilo jméno. Bylo to jasné, čisté, jako by někdo stál přímo za jejich zády. Jenže v místnosti nebyli nikdo oni dva. Hlas vyslovil jméno ženy, kterou Stuhlhofer miloval před mnoha lety a která dávno zmizela v chaosu evropských hranic.
Stuhlhofer se prudce otočil. V prostoru za ním nebyl nikdo. Jen prázdná místnost s nábytkem, který vypadal, jako by ho navrhla samotná logika a řád moderního věku. Vše bylo symetrické, čisté, chladné. A přesto ten zvuk přetrvával, stával se intenzivnějším, až se začaly vibrovat skleněné povrchy.
„Vypněte to! Rozberte to!“ zaječel Stuhlhofer a vrhl se k přístrojům.
V momentě, kdy se jeho ruka dotkla kovového rámu, zvuk utichl. Náhlé ticho bylo tak tíživé, až Václavovi začaly v uších pískat. Teplo zmizelo a nahradil ho mrazivý průvan, který přilétal od strany potoka Rokytky, jenž protékal kousek odtud.
Stuhlhoferle stál nehybně. Díval se na své dlaně, které byly pokryté jemným, stříbrným prachem. Nebyl to prach z cementu ani z kovového piliny. Byl to jemný, kovový prášek, který se v dlaních pohyboval sám od sebe, tvořil drobné geometrické tvary a pak mizel v pórů kůže.
Václav později vyprávěl ostatním dělníkům, že v tu chvíli viděl v nerezových dveřích odraz někoho třetího. Byla to postava v dlouhém plášti, která nestála v místnosti, ale zdála se být vytesaná přímo do reflexe kovu. Postava se k nim neotočila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala směrem k severnímu křídlu továrny, do prostoru, který byl v té době ještě nedokončen.
Když se Stuhlhofer v následujících dnech pokusil znovu vyvolat ten zvuk, neuspěl. Všechny přístroje byly mrtvé, všechny dráty tiché. Majitel továrny se však změnil. Přestal mluvit o zisku a efektivitě. Trávil hodiny u sklobetonových stěn a naslouchal tichu, jako by čekal, až se hloubětínský vzduch znovu rozvlní tím známým šepotem.
Nikdo nikdy nezjistil, odkud zvuk přišel a proč se objevil právě v budově, která měla být vrcholem rationallyho myšlení. Někteří říkali, že architektura Schüllera vytvořila nechtěný vysílač pro věci, které nemají hmotu.
Kdo dnes projde kolem tiché fasády v Hloubětíně, možná pocítí ten stejný náhlý nával tepla, který kdysi zastavil čas v srdci továrny. Stříbrný prach v dlaních Stuhlhofera zůstal tajemstvím, které pohřbil s sebou, ale stěny z nerezové oceli a skla stále uchovávají ozvěnu hlasu, který nepatřil do tohoto světa.