Příběh: Anenské náměstí čp. 339
Petr Šimáček svíral v dlani mosazný klíč tak pevně, až se mu hrany zařezávaly do kůže, zatímco zpoza těžkých dubových dveří vycházel zvuk, který v tomto domě neměl co pohledávat. Bylo to tiché, rytmické škrábání, jako by někdo nehtem přejížděl po vnitřní straně omítky v místech, kde se v hale stýkaly stěny s podlahou. Vzduch v předsíni byl prosycen pachem vlhké vápenné malty a něčeho nasládlého, co připomínalo sušené květiny dlouho uložené v truhle.
„Kdo je tam?“ vyhrkl Petr do prázdnoty a jeho hlas se odrazil od vysokého stropu, aniž by získal odpověď.
Dům, na který byl právoplatně hrdý jako na důkaz vzestupu své rodiny, se v tu chvíli zdál být cizí. Všude jinde v Kutné Hoře lidé spali, ale tady, v srdci Anenského náměstí, se stěny chvěly podivným životem. Petr pomalu zasunul klíč do zámku, ale ten se ani nepohnul. Jako by z druhé strany někdo držel protikus, jako by se dům rozhodl uzavřít sám do sebe.
Šimáček ustoupil o krok zpět. Světlo svíce, kterou držel v druhé ruce, sebou cuklo a dlouhý stín jednoho z trojúhelníkových štítů, promítající se skrz okno na podlahu, se náhle protáhl a pokřivil, jako by se v místnosti začala ohýbat samotná architektura. V tu chvíli škrábání ustalo. Místo něj se ozvalo hluboké, táhlé povzdechnutí, které znělo spíše jako průvan v komíně, přesto v něm byla cítit nesporná únava lidské bytosti.
Petr si vzpomněl na otcova slova o tom, že základy tohoto domu byly položeny na místech, kam se dříve neodvažoval vkročit nikdo ze sousedů. Tehdy se tomu smál, označoval to za pověry prostých lidí, kteří závidí úspěšným obchodníkům jejich nový domov. Teď ale, když stál v chodbě svého sídla, se mu hrdlo sevřelo neviditelnou rukou.
„Jsi to ty, otče?“ zašeptal, i když věděl, že to nedává smysl.
Zpoza dveří se ozvalo lehké kovové cinknutí. Na podlahu, přímo pod práh, se z škvíry vysunula mince. Nebyla to však mince ražená za panování králů, kteří vládli stříbrnému městu v jeho časech. Byla opotřebovaná, hladká a na jejím povrchu byl vyleptán znak, který Petr nikdy předtím neviděl, ačkoliv se považoval za znalce numismatiky. Mince byla teplá, jako by ji před okamžikem někdo držel v dlani.
Petr se sklonil, aby ji zvedl, ale v momentě, kdy se jeho prsty dotkly chladné mosazné kliky, pocítil na zádech ledový závan. V celém domě se náhle rozhostilo absolutní ticho, tak hluboké, až mu začalo zvonit v uších. Dům, který měl být chloubou a symbolem jistoty, se v tu chvíli zdál být pouze prázdnou skořápkou, maskou navlečenou na něčem, co existovalo mnohem déle než veškerá řemeslná zručnost stavitelů.
Otočil se a vyběhl ven na noční náměstí. Když se po chvíli odvážil pohlédnout zpět na fasádu svého domu, zdálo se mu, že tři vikýře s trojúhelníkovými štíty nejsou jen prázdnými otvory, ale že se na něj dívají jako tři široce rozevřené oči. Světlo v domě nebylo žádné, přesto se mu zdálo, že zevnitř vychází slabá, namodralá záře, která postupně pohltila celou chodbu.
Druhého dne ráno byla chodba prázdná. Mince zmizela, dveře byly odemčené a v domě nebyla ani stopa po tom, co se v noci odehrálo. Přesto se Petr Šimáček už nikdy neodvážil vstoupit do té části domu po setmění.
Lidé v okolí si dodnes vyprávějí o tom, že v některých nocích, když měsíc svítí pod přesným úhlem na anenské fasády, se v jednom z oken domu číslo tři sta třicet devět objeví postava, která drží v ruce věc, jež nepatří do našeho času. A ti, kteří se odváží přistoupit až k prahu a přiložit ucho k chladnému kamennému ostění, občas zaslechnou, jak se dům zevnitř pokouší něco vyškrábat do zdi – jako by se pokoušel vymazat z historie to, co bylo kdysi dávno pod jeho základy pohřbeno a co dodnes odmítá zůstat v zapomnění. Pokud někdy ucítíte v tamním povětří vůni sušených květin a uslyšíte kovové cinknutí o podlahu, neotáčejte se, raději se podívejte vzhůru k vikýřům, protože dům si vás už dávno prohlédl.