Příběh: Apple Museum
Věc se začala hroutit, když se mu v ruce rozpadl iPhone 4.
Jindřich z Kounic, který se vždy pyšnil svým znalectvím starých mechanických hodin, držel v dlani jen plastový odpad, jako by mu někdo vytrhl srdce. Před ním na stolu leželo ještě deset stejných kusů – všechny stejně prázdné, jako by je někdo vyprázdnil z duše. A to v muzeu, kde měl být chráněn každý šroub, každý pixel.
„To není možné,“ zašeptal, ale jeho hlas se ztratil v tichu, které najednou zaplnilo celou místnost. Vzduch voněl po starém papíru a něčím kovovým, jako by se v koutě schovávaly zbytky něčeho, co už dávno nemělo místo v tomto světě. Okna, která měla být průhledná, jako by se zakalila mlhou, a Gehryho věž venku se zdála otáčet pomaleji, jako by se bojovala proti něčemu neviditelnému.
„Pane z Kounic,“ ozvala se za ním chraplavým hlasem Markéta, mladá asistentka, která mu pomáhala s katalogizací. „Tyto telefony byly ještě včera v perfektním stavu. Kdo by je mohl…?“
Nevyslovila to, ale on věděl. Nikdo tu nebyl. Alarm byl vypnutý, dveře zamčené. A přece – něco tu bylo. Něco, co se nedalo změřit ani vysvětlit.
Jindřich se podíval na hodiny na zdi. Ručičky se pohybovaly zpět. Nechápal to. Pak ucítil, jak se mu na čele tvoří studený pot. Na stole ležela ještě jedna věc, kterou tam před chvílí neviděl: starý, opotřebovaný notebook s nápisem *Apple Macintosh 1984*. Na jeho displeji, který se pomalu rozsvěcoval, se objevily slova:
„Nejsi první.“
Markéta se zachvěla. „Co to má znamenat?“
Jindřich neodpověděl. Jeho ruce se třásly, když zvedl notebook a na displeji se rozběhla zpráva, kterou nikdo nepsal. Text se psal sám, jako by ho někdo diktoval z temnoty:
„V roce 2015 přišel jiný muž. Také si myslel, že je chyba. Ale když odešel, zůstal mu v kapse něco, co ho pronásledovalo až do smrti. Vrať se zpět.“
Dveře se sám od sebe otevřely. Venku, v ulici, se ozval zvuk, který by neměl být slyšet: tiše, jako šepot, se opakoval jediný slovo: *„Apple.“*
Markéta se zachytila za Jindřichovo rameno. „Pane, co se děje?“
On se nepohnul. V jeho očích se odrážely stíny, které na stěnách neměly být. *„Něco tu není takové, jak se zdá,“ pomyslel si. *„A my jsme tu příliš dlouho.“*
Když se dveře opět zavřely, na stole zůstala jen jedna věc: malý, kovový klíč. Na jeho hlavičce byl vyryt symbol – jablko, ale s očima.
A někde hluboko v podzemí muzea začalo něco tiktat.