Příběh: Arboretum
Václav Holub drtil v dlaních hrst jehličí, která páchla po pryskyřici a něčem nepatřičně sladkém, co sem mezi jemnické duby rozhodně nepatřilo. Pár kroků před ním se v šeru mezi kmeny tyčila postava v černém kabátě, která se nehýbala, i když kolem ní v podzimním větru šuměly větve exotických dřevin dovezených až z dalekých krajů. Cizinec, který se v městečku objevil před týdnem, opět stál u toho podivného, stříbřitě lesklého stromu, jenž jako jediný v celém areálu odmítal shodit listí.
Pane, pohněte se, zítra ráno tu začne výsadba nových sazenic a vy tu překážíte, vyhrkl Václav a hlas se mu v chladném vzduchu zlomil.
Postava se pomalu otočila. Její tvář byla v šedivém světle podvečera téměř nečitelná, jen oči jako by odrážely světlo, které nepocházelo z oblohy. Cizinec pozvedl ruku a ukázal na kmen stromu, do jehož kůry byly vyryty znaky připomínající spíše hvězdné mapy než lidské písmo. Tyto stromy nemluví k vám, mladý muži, zašeptal hlasem, který zněl jako drcený štěrk, ale vyprávějí o tom, co se stane, až poslední z nich naposledy vykvete.
Václav udělal krok vpřed, odhodlaný zahnat vetřelce ze zámecké zahrady, která byla jeho chloubou a životním údělem. Podrážky jeho bot však narazily na něco tvrdého a ledového. Nebyla to hlína, nebyl to kámen. Pod vrstvou spadaného listí se podivně chvěla země, jako by pod povrchem proudila horká, tepající řeka. Vůně pryskyřice náhle zesílila, až se mu z ní zatočila hlava a v krku ho zaštípalo jako po požití žíraviny.
Co to tady hledáte, kdo jste, vyrazil ze sebe Václav a ruku instinktivně sevřel v pěst.
Cizinec se jen pousmál a ukázal na zem, kde se mezi kořeny začaly objevovat drobné, modře světélkující květy, které se v listopadu v těchto zeměpisných šířkách rozhodně nevyskytovaly. Podívejte se pozorně, pane Holube, jejich kořeny nehledají vodu, hledají ozvěny toho, co bylo zapomenuto. Zítra, až vyjde slunce, najdete tu jen prázdnotu a stín, který se nikdy nepohne.
Václav mrkl, aby si protřel unavené oči, a když je znovu otevřel, cizinec byl pryč. Zůstalo jen ticho, přerušované občasným zapraskáním větve. Rozběhl se k místu, kde před okamžikem stál ten podivný muž, ale místo něj nalezl jen hlubokou, dokonale kruhovou prohlubeň v zemi, ze které stoupal slabý, namodralý opar. Když se k němu sklonil, zaslechl z hloubky pod sebou tlumený, rytmický tep, jako by pod jemnickou půdou bily tisíce drobných srdcí najednou.
Celou noc pak Václav prochodil mezi stromy, neschopen odejít, neschopen pochopit, co se odehrálo. Když ráno přišli lesní dělníci, našli ho sedět pod stříbřitým stromem, jak zírá na své ruce, které byly pokryté tenkou vrstvou jemného, stříbřitého prachu. Nikdo z nich tehdy neviděl modré květy, nikdo neslyšel ten tlukot, a přesto se od toho dne v arboretu vše změnilo. Stromy začaly růst v nepravidelných geometrických obrazcích a nikdo, kdo tam pracoval, nebyl schopen s jistotou říci, kolik jich vlastně v areálu je, protože při každém počítání vycházelo jiné číslo.
Václav Holub o tom nikdy nepromluvil, jen až do konce svých dnů chodil po zahradě s lucernou a kontroloval stíny pod stříbřitým kmenem. Dnes už po něm nezůstalo nic než jméno v archivech, ale pokud se do jemnického arboreta vydáte za podzimního šera a zastavíte se u stromu s podivnou, kovově lesklou kůrou, možná pod svými chodidly ucítíte to samé chvění, které kdysi dávno navždy změnilo jeden lidský život. Tajemství, které v sobě jemnická půda nese, dosud nikdo nerozluštil a stříbřitý strom tam dodnes stojí, jako by na někoho, kdo konečně porozumí jeho řeči, stále trpělivě čekal.