Příběh: Archiv Leoše Janáčka
„To je nemožné.“
Těchto slov se chytila Markéta Kopecká, když prsty samy od sebe přejížděly po žlutém okrajovém papíru, který držela v rukou. Na něm, mezi náčrtky not a rozmazanými tužkovými poznámkami, ležela fotografie: černobílý snímek mladého muže v dlouhém kabátě, který se usmívá přímo do objektivu. Ale jeho oči — ty byly prázdné. Jako by je někdo vymazal. A přitom byl snímek starý sotva deset let.
„To není žádná fotografie,“ zašeptala, „to je záznam.“ Vzduch v místnosti voněl prachem a starým papírem, jako by se tu čas zastavil už před sto lety. Okna byla zakrytá šedými plachtami, aby se zachránila barva dokumentů, a přesto se do skulin prosakovalo světlo, které padalo na stoly jako rozlitý stříbrný prášek.
„Cože?“ ozval se za ní hlas archiváře Jindřicha Šimáka, který se právě vrátil z výzkumné práce v patře. „To je jenom špatně vyvolaná kopie. Stalo se to už dávno, při rekonstrukci.“ Ale Markéta věděla, že lže. Protože ta fotografie byla mezi ostatními novými materiály, které přišly před týdnem. A na okraji snímku, téměř neviditelná, byla malá tužková poznámka: *„Nezapomeň na to, co jsem ti řekl o hudbě.“*
„Kdo to napsal?“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu.
Jindřich se naklonil přes její rameno. *„To je Janáčkova korespondence. Nějaký student, který tu pracoval loni. Ale proč by…“*
„Protože ta poznámka není z jeho ruky,“ přerušila ho. „A ty oči. Jako by na snímku někdo stál vedle a díval se přes ramena fotografa.“
Archivář se zamračil, ale pak se jeho pohled zarazil na další papír, který Markéta položila na stůl. *„Poslouchej.“* Na něm byla nahrávka — slabý, rozmazaný zvuk klavíru, který hrál nějakou nenápadnou melodii. *„To je z Janáčkovy pozůstalosti, ale nikdo nevěděl, že existuje. Zaznamenal ji někdo z jeho okolí, možná i on sám.“*
Jindřich se odmlčel. *„To není možné. Janáček zemřel v roce 1928.“*
„A přesto tu máme jeho rukopis z roku 1930,“ odvětila Markéta a ukázala na další list, kde byla partie pro violu, kterou nikdo neznal. *„A tu poznámku. A ty oči.“*
Vtom se nad nimi rozlehlo tiše, jako by se dveře do vedlejší místnosti otevřely a zavřely. Ale dveře byly zavřené. A okna zase zakrytá.
„Něco tu není v pořádku,“ zašeptal Jindřich.
Markéta se podívala na hodinky. *„Je teprve třetí hodina odpoledne. Ale světlo se změnilo. Jako by bylo pozdě večer.“*
A pak uslyšeli to. Z patra, kde byly uloženy Janáčkovy deníky, přišel zvuk kláves. Někdo hrál na klavír. Ale nikdo tam nebyl. Jen prázdné prostory a prach, který se vznesl ve vzduchu, jako by se někdo právě zvedl ze židle.
„To je *Zápisník zmizelého*,“ vydechla Markéta. *„Tu skladbu nikdy nedokončil. Ale teď ji někdo hraje.“*
Jindřich se chopil její ruky. *„Musíme to zastavit.“*
Ale když se obrátili k dveřím, byly zamčené. A klíče visely na svém místě.
Z patra se ozval další zvuk — tentokrát jako by někdo listoval stránkami, rychle, jako by hledal něco konkrétního. *„Kdo je tam?“*
Nikdo neodpověděl. Jen se rozsvítila žárovka nad pracovním stolem, i když byla vypnutá.
Markéta se podívala na fotografii znovu. *„On tam je,“ zašeptala. *„A chce, abychom našli to, co on nikdy nedokončil.“*
Jindřich se podíval na hodiny. *„Je čas jít. Zavřeme to a přijdeme zítra s odborníky.“*
Ale když se Markéta otočila ke dveřím, byly otevřené. A na prahu stál muž v dlouhém kabátě, který se na ně usmíval. Jeho oči byly plné světla, ale přesto prázdné. *„Nezapomeňte na hudbu,“ řekl tiše. *„Ještě není hotová.“*
Potom se rozplynul ve vzduchu, jako by ho nikdy nebylo.
Dveře se za ním zavřely. A v místnosti zůstal jen zvuk klavíru, který hrál dál, jako by čas zůstal zastavený.
Markéta Kopecká věděla, že nikdy neodjede. Protože tu něco bylo, co ji čekalo. A když si vzpomněla na tu poznámku na fotografii, pochopila: *„Nezapomeň na to, co jsem ti řekl o hudbě.“*
Bylo to varování. Nebo pozvání.
A teď už jen čekalo, až přijde někdo, kdo bude mít odvahu poslechnout.