Příběh: Arcibiskupský zámek Ernestinum
„Ustup, prosím tě, jinak nás oba nechytí!“
Terezie přitlačila dlaně k ústům, aby potlačila prudký dech, a přitiskla se zády k chladnému kameni gotického arkýře. Vzduch kolem nich voněl vlhkostí starých zdí a blížícím se deštěm, který těžce visel nad Příbramí. Nad jejich hlavami se v šeru barokních klenb ozýval dopodruzu zvuk těžkýchvýchýpů a přísný hlas arcibiskupského správce, který hledal svou chybějící služebnou.
Karel stál těsně před ní. Jeho ruka, hrubá od práce v dílně, ale jemná v doteku, jí sevřela prsty. V pološeru chodby, kde se mísila nová barokní pompa s prastarými kameny, vypadaly jejich tváře bledě. Karel nebyl šlechticem, nebyl ani duchovním. Byl to jen mladý řemeslník, který pomáhal při opravách zámku, muž, jehož místo bylo v prachu a stříbrném prachu dolů, nikoliv v náruči dcery vysokého dostojnice.
„Nemůžu tě jen tak nechat odejít,“ zašeptal Karel a jeho hlas se třásl jako plamen svíce v průvanu. „Vím, že tě zítra posílají do Prahy. Že tam už tě čeká sňatek, který jsi nikdy nechtěla.“
Terezie se pohnula, její hedvábné šaty tiše zakřupaly o hrubý povrch zdi. Podívala se do jeho očí a pak prudce odtáhla ruku. Ne proto, že by ho nenáviděla, ale proto, že strach z odhalení byl v tu chvíli silnější než touha. Její prsty však zůstaly v půlce cesty, jako by stále hledaly jeho teplo.
„Je to marné, Karle. Můj otec nevidí člověka, vidí jen titul a majetek. Pro něj jsi jen stín, který pomáhá zvedat kameny. Pokud nás najdou, nebudou zbytečně mluvit, prostě tě vyženou z města, nebo hůře.“
Karel se zasmál, byl to však hořký zvuk. Udělal krok dopředu a přitlačil ji k zdi tak těsně, že Terezie slyšela tlukot jeho srdce. Byl to rytmus divoký a neústupný, úplně jiný než pomalý, rituální čas, který vládly v těchto komnatách.
„Odjíždíme. Teď. Mám koně připravené za hradbami. Půjdeme do lesů, najdeme cestu pryč odtud, kde nás nebudou soudit podle toho, kdo nás zrodil,“ vydechl jí do vlasů.
Terezie ztuhla. Z chodby se ozýval zvuk blížících se kroků. Světlo pochodní začalo vykreslovat stíny na stěnách, které vypadaly jako prsty sahající po nich. Podívala se na Karla, pak na temný průchod vedoucí ven z budovy a nakonec na svůj vlastní prsten, symbol povinností, které ji svázaly.
„Nedokážu,“ vydechla a slza jí stekla po tváři, zanechávajíc horkou stopu na chladné kůži. „Kdybych odešla, zničím jméno své matky. Nemůžu ji nechat v nesnášenosti s celým biskupstvím.“
Karel ji pustil. Pomalu, jako by se bál, že se mu rozpadne v rukou. Mezi nimi se najednou rozevřela propast, kterou žádný most z kamene ani dřeva nedokázal překlenout. Stáli v tichu, které bylo hlučnější než jakýkoliv křik.
„Pak zůstaň svou zlatou klecí, Terezie,“ řekl tiše. „Ale věz, že každý kámen tohoto domu bude vědět, že jsi se bála být šťastná.“
Otočil se a zmizel v šeru chodby přesně v momentě, kdy do místnosti vrazil správce s doprovodem stráží. Terezie stála nehybně, tvář bez výrazu, oči prázdné. Jen její ruka, stále přitisknutá k chladnému gotickému arkýři, tiskla do kamene malý kousek dřeva, který jí Karel kdysi vyřezal.
Když ji o hodinu později odvedli k kočaru, který ji měl převézt do Prahy, neohlédla se. Věděla, že zbytečně hledá něco, co už je pryč.
Kdo dnes prochází tichými chodbami Ernestina, může si všimnout, že v jednom z nejstarších koutů domu, kde se dotýká stará zeď, je v kameni hluboký rýhovaný otisk, jako by se tam někdo kdysi zoufale držel, aby neodešel.