Příběh: Areál Lannovy loděnice
Zatni prsty hlouběji do toho dřeva, Tadeáši, ať tě proud nesmete, zařval tovaryš Matěj, zatímco se hladina Vltavy v jediném okamžiku zbarvila do nepřirozeně syté, až inkoustové černě.
Tadeáš Lanna se zapřel nohama o mokré trámy rozestavěné lodi, ale nehleděl na rozbouřený proud. Jeho pohled byl upřen na druhý břeh, kde se podél břehu loděnice vznášelo něco, co připomínalo hustý, mléčný opar. Vzduchem se náhle rozlila omamná, až dusivá vůně čerstvě pražených kakaových bobů, která se mísila s pachem říčního bahna a čerstvě nařezaného modřínu. Bylo to nemožné – v těchto místech, v dílnách, kde se stavěly lodě pro sůl a dřevo, nemělo co vonět po sladkosti dálných krajů.
Matěj pustil dláto, které s kovovým cinknutím sklouzlo po dubovém kýlu. Jeho tvář, obvykle zoraná vráskami od celoživotní dřiny na slunci, byla nyní bledá jako břidlice. Podívej se na tu vodu, zašeptal a ukázal prstem k místu, kde se molo napojovalo na pevninu. Pod hladinou, v té temné hlubině, se cosi pohnulo. Nebyla to ryba, ani kus unášeného kmene. Byl to pravidelný, rytmický pohyb, jako by pod loděnicí někdo obrovským srdcem pumpoval život do samotných základů země.
Lanna neodpověděl. Odložil palici a vykročil směrem k zahradnímu domu. Podrážky jeho bot mlaskaly v rozmáčené zemi, ale každý krok zněl, jako by šlapal po dutém skle. Když dorazil k oranžérii, zastavil se. Skleněné tabule, které měly odrážet zapadající slunce, nyní svítily zevnitř tlumeným, namodralým světlem. Uvnitř viděl obrysy postav, které se nepohybovaly jako lidé. Byly to stíny, které tančily ve vzduchu bez doteku země, doprovázeny tichým, kovovým drnčením, jako když se o sebe třou tisíce drobných ozubených koleček.
Tadeáši, nechoď tam, křikl Matěj z dálky, ale hlas se mu v tom divném, zhoustlém vzduchu téměř okamžitě rozplynul. Lanna se neohlédl. Byl fascinován. Vstoupil do zahrady, kde okrasné dřeviny podivně ztuhly, jako by se proměnily v kovové sochy. Listy se nepohnuly, přestože vítr foukal tak prudce, až se hladina řeky zvedala do vysokých vln. Uprostřed zahrady stál muž v dlouhém, staromódním kabátě, zády k němu. V rukou držel malou dřevěnou lodičku, přesnou kopii těch, které právě stavěli v dílnách, ale tato byla vyřezána z materiálu, který se pod měsíčním svitem měnil v průhledný krystal.
Kdo jsi, otázal se Lanna a ruka mu mimoděk sklouzla k opasku, kde nosil nůž na řezání lan. Postava se pomalu otočila. Neměla tvář. Místo ní tam byla jen hladká, zrcadlová plocha, ve které Tadeáš uviděl sám sebe, ale o mnoho let staršího, unaveného, s očima plnýma popela a prachu z dalekých cest. Cizinec natáhl ruku a položil miniaturní loďku na hladinu zahradního jezírka, které se v tu ránu proměnilo v hluboký, bezedný vír.
V ten moment se všechna ta tíživá vůně čokolády změnila v pach ozónu a spáleného dřeva. Tadeáš zamrkal a na okamžik ztratil vědomí. Když znovu otevřel oči, stál v zahradě sám. Žádné namodralé světlo, žádné postavy, žádné zrcadlové odrazy. Jen tichý šum Vltavy a vzdálené volání tovaryšů z dílen, kteří se divili, kam se jejich mistr poděl.
Příštího rána našel Tadeáš na místě, kde stál cizinec, jedinou věc: hřebík. Byl zhotoven z neznámého, těžkého kovu, který ani po letech v dešti nezrezivěl a v dlaních hřál víc než rozpálené železo v kovárně. Schoval ho do dubového trámu v hlavní dílně, aby se nikdo nedozvěděl, jaké tajemství loděnice skrývá.
Dnes, když stojíte na plovoucím molu u Lannova areálu a hladina Vltavy se na okamžik ztiší víc, než je zdrávo, možná ucítíte ten nepatrný, sladký závan kakaa. Někde hluboko v základech, pod vrstvami staletí, ten krystalový hřebík stále čeká na někoho, kdo by dokázal znovu otevřít cestu, kterou se tehdy Tadeáš Lanna neodvážil následovat. Stačí jen pozorně naslouchat tichu, které zbývá po lodích, jež už dávno odpluly do neznáma.