Příběh: Augustiniánský klášter ve Šternberku
Inkoust na konečcích prstů bratra Heřmana zaschl dřív, než stačil pergamen ukrýt do záhybů svého roucha. Srdce mu bušilo o žebra jako uvězněný pták, zatímco se v šeru skriptoria opatrně posunul ke stěně, kde se stín křížové chodby setkával s neproniknutelnou tmou. Z kostela Zvěstování Panny Marie, teprve před několika lety dokončeného, doléhal k jeho uším jen tlumený zvuk vzdálených modliteb, které se ztrácely ve vysokých klenbách. Vzduch v klášteře byl prosycen těžkou vůní včelího vosku a vlhkého kamene, v němž jako by stále ještě dřímal chlad samotného zakladatele, arcibiskupa Alberta.
Heřman se zastavil. Jeho dlaň sevřela hranu úzkého svitku, který právě opsal z tajného spisu přineseného z Roudnice. Nebyly to modlitby. Byla to slova o hvězdách, které se nepohybují podle církevních řádů, o geometrii, jež popírala prostotu stvoření, a o světě, který možná nemá střed v Bohu, ale v nekonečném pohybu. Každý krok po studené dlažbě klášterního nádvoří ho pálil do chodidel, jako by ho sama zem chtěla zastavit v jeho cestě za zakázaným věděním.
Na návrší nad městem se zvedal vítr, který čechral jeho kutnu a přinášel s sebou pach blížící se bouře z nížin. Heřman se ohlédl ke dveřím kapitulní síně. Probošt Václav tam dřímal nad účty za kámen a malty, nevědom si, že pod střechou, kterou tak pyšně budoval, právě vyklíčila myšlenka, jež mohla zbořit základy víry mnohem dříve, než by to kdy dokázal jakýkoli vnější nepřítel.
Heřman věděl, že pokud tento svitek odevzdá plamenům, jeho duše zůstane v bezpečí, v pokoře řádu augustiniánů, kde je jistota definována hranicemi klášterních zdí. Pokud si jej ponechá, bude muset odejít. Bude muset opustit toto místo, které se právě stávalo středobodem duchovní obnovy země, a vydat se do neznáma, kam jej volala ona podivná, zakázaná pravda.
Zastavil se u studny na nádvoří. Hladina vody byla černá a nehybná jako zrcadlo, v němž se odrážel jen slabý svit měsíce skrytého za mraky. Vytáhl svitek a rozevřel jej. Písmo, pečlivě vyvedené v latinských znacích, se v šeru zdálo ožívat. Bylo to tak lákavé, nechat ty řádky spadnout do hlubiny, kde by se rozpustily v zapomnění a on by se mohl vrátit ke svým bratrům, pokleknout a prosit za odpuštění své zvědavosti.
Z kostela zazněl kovový úder zvonu, ohlašující půlnoc. Ten zvuk se odrazil od hradební zdi a zachvěl se v Heřmanových kostech. Byl to signál. Pokud neodejde teď, zdi kláštera ho pohltí navždy. Ztratí se mezi těmi, kdo budou po staletí stavět, modlit se a chválit, aniž by kdy vzhlédli ke skutečnému řádu vesmíru, který on právě držel v rukou.
Ruka se mu zachvěla. Cítil, jak se mu do prstů zařezává hrubý pergamen, poslední pouto mezi jeho starým životem a propastí, která se před ním rozevírala. Naposledy se podíval na okna kostela, kde za barvami vitráží spala víra, a pak se obrátil zády k budovám konventu.
Když ráno probošt Václav vstoupil do skriptoria, našel jen prázdný stůl a na podlaze rozlitý inkoust, který zasychal v podivném, geometricky přesném obrazci. Po bratrovi Heřmanovi nezůstala ani stopa, jen otevřená branka v hradbách, vedoucí do temných lesů za Šternberkem. Dodnes, když v klášteře utichne večerní modlitba a vítr se opře do kamenných stěn na návrší, někteří návštěvníci přísahají, že v chodbách slyší šustění papíru a kroky někoho, kdo nikdy neodešel, jen se navždy skryl mezi stíny barokních maleb a gotických žeber, aby hlídal své tajemství.