Příběh: Babirádovský dům
Václav sevřel prsty tak pevně, až mu zbělely klouby na rukou, a zaryl je do hrubé omítky, která se pod jeho tlakem drolila jako starý pergamen. V domě, jenž stál na okraji kroměřížského náměstí, se vzduch nepohnul už několik hodin, přesto svíce na stole zhasla, jako by ji někdo srazil mocným úderem dlaně. Přesně v tu chvíli se ozval zvuk, který tam neměl co dělat – tiché, rytmické škrábání, vycházející zpoza masivní dubové desky, která oddělovala hlavní světnici od temného, podzemního úkrytu, o němž v celém městě věděl jen on a jeho zesnulý otec.
„Zanech toho, pane,“ zašeptal Václav do prázdnoty a hlas se mu v šeru místnosti rozechvěl. Nebyl to hlas strachu, spíše únavy z něčeho, co trvalo příliš dlouho.
Žádná odpověď nepřišla. Jen to škrábání pokračovalo, pomalé, úporné a nekonečné. Jako by někdo z druhé strany nehtem vyrytával do dřeva čárky, jednu po druhé, v nekonečném počtu. Václav se pomalu otočil a jeho pohled sklouzl k podlaze, kde se v ranním světle, které se jen stěží prodíralo úzkými okny, míhaly prachové částice. Cítil na tváři zvláštní chlad, ostrý jako čepel nože, přestože v krbu ještě dohořívalo poleno a vzduch v místnosti byl těžký pachem pryskyřice a starého kamene.
Před rokem, kdy do domu poprvé vstoupil po otcově skonu, našel na stole v této místnosti jen stříbrný pečetní prsten a vzkaz psaný nečitelným písmem. Od té doby se v domě děly věci, které nedokázal vysvětlit ani městský písař, ani místní farář. Předměty měnily svá místa, a když se Václav v noci probudil, vždy cítil, jak se mu v zátylku usazuje cizí přítomnost. Někdo, nebo něco, tam uvnitř stále bylo.
Václav udělal dva opatrné kroky směrem ke dveřím. Dřevo pod jeho botami zapraskalo jako kost v kloubu. Zastavil se. Škrábání ustalo. V tichu, které následovalo, slyšel jen vlastní zběsilý tep, který mu bušil do spánků. Natáhl ruku ke kování, železo bylo ledové, až ho pálilo v dlani. Měl pocit, že pokud ty dveře otevře, uvidí pravdu, která zničí vše, co o tomto světě věděl. Pokud je ale nechá zavřené, bude do konce svého života vězněm v domě, který si vybírá svou daň za každou noc, kterou v něm přečká.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Václav a jeho hlas tentokrát zaplnil prostor, odrazil se od stropních trámů a vrátil se k němu jako výsměch.
Místo odpovědi se zpoza dveří ozvalo tiché, táhlé vzdechnutí. Nebyl to vzdech člověka, který umírá, ale vzdech někoho, kdo čekal na vysvobození, které nepřicházelo. Václav zatlačil. Dveře se pohnuly jen o malý kousek, ale v té škvíře, která se vytvořila, spatřil záblesk něčeho, co připomínalo odraz hvězd v hluboké studni. Nebyla tam tma. Byla tam prázdnota, která pohlcovala světlo svíce, jež mezitím, bez cizího zavinění, znovu sama od sebe vzplála jasným, namodralým plamenem.
Václav ucítil vůni, která ho okamžitě přenesla do dětství – vůni vlhké hlíny po bouřce a rozkvetlých fialek, které rostly u domu jeho matky. Ale tady, v srdci Kroměříže, v domě postaveném z kamene a staletých tajemství, nemělo nic takového co dělat. Znovu zatlačil do dveří, tentokrát celou svou vahou. Dřevo zaúpělo, panty zaskřípaly a on hleděl přímo do nitra úkrytu.
Uvnitř nebylo nic. Žádná postava, žádný stín, žádný vzkaz. Jen na podlaze, přesně v místech, kde se včera večer nic nenacházelo, ležel čerstvě vyrytý symbol, který vypadal jako otevřené oko hledící vzhůru k nebi. Bylo to vyryto tak hluboko, jako by kámen sám změkl a podvolil se vůli, která nebyla z tohoto světa.
Václav tam stál, obklopen tichem, a cítil, jak se mu do srdce vpíjí neodbytná otázka, na kterou mu nikdo nedokáže odpovědět. Proč si tento dům vybral právě jeho a proč se ono škrábání ozývá vždy, když se na kroměřížské náměstí snese mlha? Opatrně se dotkl vyrytého symbolu a cítil, jak se kámen pod jeho prsty chvěje, jako by dům pod jeho nohama skutečně dýchal. Rozhodl se, že z tohoto místa neodejde, dokud nezjistí, čí oko to vlastně zpod podlahy Babirádovského domu stále bedlivě sleduje každý jeho krok.