Příběh: Barborská 4
„Kde jsi to schoval, ty starý zrzáku, kde je to prokleté zlato!“
Karel z Vamberka utáhl pěst kolem krku svého sluhy tak silně, až mu z tváře vyprchala krev. Stáli v chladném, vlhkém sklepe domu v ulici Barborské, kde vzduch chutnal po starém kameni a plísni. Světlo jediného tlustého svíjeceho knotu vrhalo na klenby dlouhé, tančící stíny, které připomínaly prsty z depthy. Karel nehledal jen mince. Hledal klíč k moci, kterou mu jeho otec zanechal v dopisech, ale nikdy neukázal prstem v prostoru.
Sluha, hubený muž jménem Matěj, jen třeštivě vyhýbal pohledem. Jeho zornice se zúžily, když se díval do hloubky chodby, kde stěny z šrubovaných gotických kamenů přecházely v novější, hladší vrstvy. Byly zde zdi, které pamatovaly obléhání a křečivé úkryty z dob, kdy město třeslo stříbrem, a Karel věděl, že právě v těchto starých troskách, zabudovaných do moderního domu, leží odpověď.
„Mluv, nebo tě nechám tady v temnotě, až ti v hrdle vyrostou houby,“ zasyčel Karel. Jeho hlas se odrazil od vlhkých klenb jako kovový zvuk.
Matěj se náhle přestal třást. Povolnil svaly v krku a pomalu zvedl ruku. Ukázal na jednu konkrétní spáru mezi kameny, kde byla malá, téměř neznatelná rýha v podobě kříže. „Není to v truhle, pane. Je to v samotném domě. Zdi jsou z kamení, které přenesli odjinud, z míst, kde krev zaschla do pískovca. Zlato nehledá majitele, ale někoho, kdo zná šepot těch, co tu zůstali.“
Karel s úsměvem opovržení pustil sluhův krk a vrhl se k zdi. Začal rýpat do spár, vyhazovat kusy malty a hýbat s kameny, které vypadaly cize, jako by do tohoto klasicistického domu nepatřily, ale byly jen zbytečně převedeny ze starších ruin. Prsty mu krvácely, nehty se lámaly o tvrdý kámen, ale on nezastavil. V jednu chvíli ucítil pod prsty něco kovového.
V ten moment se v hloubce sklepa ozvalo cvaknutí. Nebylo to zvuk otevíraných dveří, ale spíše zvuk zapadajícího zámku, který nikdo neovládal. Svíce zhasla bez jediného závanu větru. V absolutní tmě, kde nebylo vidět ani vlastní ruku před obličejem, Karel uslyšel tichý, rytmický zvuk. Bylo to jako tleskání deseti párů dlaní, který se blížil z hloubky chodby, kde žádné dveře nevedly.
„Matěji? Co to děláš?“ zakřičel Karel, ale odpověď nepřišla.
Když po několika minutách paniky Karel konečně zapálil novou svíčku, stál v místnosti sám. Matěj zmizel. Nebylo možné, aby vyšel ven, protože jediné schody nahoru byly hlídané dalšími lidi. Sluha prostě přestal existovat v prostoru mezi dvěma bliky světla. Karel se znovu podíval na místo, kde rýpal v zdi. V dlani držel malý, zdobný prsten s modrým kamenem, který tam nebyl předtím. Nebylo to zlato, které hledal, ale věc, která vypadala, že patří někomu, kdo v tomto domě nežil už stovky let.
Karel se pokusil prsten sundat, ale šperk mu přirosl k kůži, jako by byl součástí jeho vlastního těla. Od té noci Karel z Vamberka přestal mluvit. Sedával v tichosti v obývacím pokoji, hleděl do prázdna a občas, když v domě zavělo, začal tichým hlasem odpovídat někomu, kdo v místnosti nebyl.
Když ho o několik let později našli bezvládného v křesle, prsten byl pryč. Zůstala po něm jen hluboká, modrá jizva kolem prstu, která měla tvar přesně téhož kříže, jaký Matěj ukázal na sklepní zdi.
Hloubky pod Barborskou 4 stále dýchají chladem a čekají na toho, kdo se odváží dotknout kamenů, které pamatují víc, než chtěly by kdy vyprávět.