Příběh: Barborská 7
„Tady to končí, Matěji, víc z tebe nevytáhnu!“ zakřičel Jan z Kutné Hory a prudcetím srazil dřevěnou židli proti kamenné podlaze. Hlučístý zvuk se rozlehlo sklepy domu v Barborské ulici, kde vlhký chlad pronikal až do kostí a vzduchem sálal těžký zápach plísně a starého vína.
Matěj seděl v koutě, zabořený do stínů, které vrhala jedsatunya svíce. Jeho oči, vyostřené strachem i něčím, co připomínalo opojení, neopustily prázdný prostor před sebou. V rukou svíral malý kousek pergamenu, který třesoucím se prstem přitlačoval k hrudi. Jan, přísný správce městských záznamů, nad ním stál a v tváři měl vyrytou zuřivost. Matěj totiž už tři dny neopustil srubovou místnost v horním patře, kam se uchýlil, aby tam v samotě studoval staré mapy stříbrných štol.
„Kde jsi to našel? Kdo ti řekl, že v těchto zdech je brána do hloubek, které nezná ani samotný král?“ Jan udělal krok vpřed, boty mu rytmicky klapaly o vlhký kámen.
Matěj se pomalu zvedl. Jeho pohyby byly trhané, jako by ho ovládalo něco jiného než vlastní vůle. Nepodíval se na Jana, ale místo toho ukázal prstem na zdivo za ním. „Slyšíš to? Ten tón? Není to vítr v komíně, Janu. Je to zpěv těch, kteří zůstali dole, když se šachty zaplavily.“
Jan ztuhl. V srubovém pokoji nahoře bylo ticho, ale tady, v hlubokých sklepech, se skutečně ozýval zvuk. Byl to vysoký, téměř neslyšitelný pískavý tón, který vibroval v zubech a způsoboval mravenčení v konečcích prstů. Nebylo to nic lidského. Byla to frekvence, která sice nezněla v uších, ale přímo v lebce.
„Blázníš,“ sykl Jan, ale ruka se mu sama spustila k rukojeti nože u pasu.
Matěj se náhle začal smát. Byl to suchý, krátký smích, který zněl jako praskání starého dřeva. „Blázním já? Podívej se na své stíny, správce. Podívej se, kam ukazují.“
Jan sklonil zrak. Světlo svíce vrhalo na stěnu jeho obrys, ale stín se nepohyboval v souladu s jeho tělem. Zatímco Jan stál nehybně, jeho stín na zdi pomalu natahoval ruku směrem k Matějovi, jako by chtěl z něj něco vytrhnout. Jan s hrozivým výkřikem ustoupil, až vrazil zády do chladné opěrné zdi, která ho obklopovala jako hrob.
V ten moment Matěj přiložil pergamen k kamennému bloku v rohu místnosti. Jakmile papír dotkl povrchu, tón v hlavách obou mužů přerostl v ohlušující hřmění. Vzduch v místnosti ztěžkl, začal v něm vířit prach a vůně ozónu a spáleného síry přebila pach plísně. Matějův výraz se změnil z děsu v absolutní oddanost. Bez jediného slova přiložil dlan k zdivu a s tichým zapuštění se do kamene prostě zmizel. Nebyl to pád, nebyl to skok. Byla to okamžitá změna stavu, jako by se jeho tělo stalo součástí samotného domu.
Jan zůstal sám. Svíce zhasla, ale místnost nebyla temná. Ze švůvů mezi kameny začalo pronikat slabé, modravé světlo, které neosvětlovalo prostor, ale spíše vykreslovalo kontury něčeho, co tam být nemělo. Jan se dotkl místa, kde před sekundou stál jeho přítel. Kámen byl horký, téměř žhavý, a v hloubi zdivu, hluboko pod povrchem, Jan zaslechl tlumený zvuk. Byl to rytmický tlukot srdce, který se nesl z hloubek země až do srubového stropu nahoře.
Když druhý den ráno Jan přišel s ostatními, aby prohledal sklep, nenašli tam nic. Žádného Matěje, žádného pergamenu, ani stopy po modravém světle. Jenom na jedné z kamenných stěn v hloubce sklepa zůstal hluboký otisk lidské dlaně, který žádný šmirgl ani voda nedokázala smazat.
Ten otisk tam zůstal i po staletích, ukrytý v tichých koutech domu, zatímco nahoře se měnily fasády a střídaly generace obyvatel. Kdo dnes vstoupí do těchto sklepů a přiloží svou ruku k chladnému kameni, možná pocítí, jak mu v uších začíná znít ten stejný, nevysvětlitelný tón, který kdysi zlákal Matěje do neznáma.