Příběh: Barrandovské terasy
„Uchop se této tyče, jinak tě ten průvan srazí až dolů k Vltavě!“ zakřičel Karel a přetáhl ruku přes rameno mladého muže, který se třásl v bílém lnu. Stáli na samotném okraji betonové římsy, kde se moderní linie budovy ostře řezaly do modrého oblohy. Vítr zde nahoře nevanl, on zuřil, rval jim šaty a v También v uších jim hvízdal jako tisíce rozžárěných strojů z továrny Walter, která ležela kousek odtud.
Karel byl strážníkem tohoto nového světa z betonu a skla. Jeho boty s tvrdou podrážkou rytmicky dopadaly na hladký povrch teras, zatímco v nosem mu zůstal cítit pronikavý pach čerstvého tmelu a drahých cigaret, které zde dopalovala pražská smetánka. Ale teď tu nebyli žádní hosté. Jen on a tento chlapec, který vypadal, že se zřítí i bez pomoci větru.
„Mám to tady,“ vydechl chlapec, jmenoval se Viktor, a z kapsy vytáhl zmačkaný lístek papíru. „Slíbil jsem jí, že ji sem přivedu. Že jí ukážu svět, který vypadá jako budoucnost.“
Karel se podíval dolů. Pod nimi se rozprostíralo město, které se právě probouzalo k nové éře. Viděl serpentiny silnice, které se jako šnečí ulity vrýjaly do skal, a dál v dálce modrý obdélník plovárny, kde voda z řeky zůstávala mrazivá i v horkém srpnu. Všechno to vypadalo z této výšky jako precizní plán z architektonického studia, kde nebylo místo pro chyby ani pro slzy.
„Budoucnost je krutá, Viktore,“ odsekl Karel a pevně ho sevřel za rameno, aby ho odtáhl odtud, kde končil beton a začínal prázdný prostor. „Kdo jednou vkročil do tohoto světa čistých čar a pravých úhlů, už se nemůže vrátit do starých uliček. Tady nahoře se rozhoduje, kým budeš, ne kde jsi přišel na svět.“
Viktor se však neotočil. Díval se na linii obzoru, kde se skála Habrová setkávala s oblohou. V jeho očích nebyl strach z pádu, ale hlad po něčem, co v Praze v dolních ulicích neexistovalo. Chtěl být součástí tohoto triumfu člověka nad přírodou, chtěl cítit ten chladný beton pod dlaněmi a vědět, že stojí na vrcholu všeho, co je moderní.
„Podívej se na ty serpentiny,“ zašeptal Viktor a ukázal prstem dolů na cestu, po které vyjížděly první automobily. „Ty cesty nevedou jen nahoru. Vedou pryč. Od všeho, co nás svazovalo.“
Karel ztuhl. Poznal ten pohled. Byl to stejný pohled, který měl architekt, když tyto terasy navrhoval. Nebyl to pohled na krajinu, ale pohled na možnost začít znovu. V tu chvíli se z podposloží ozval zvuk výtahu, který s potravinami vyjížděl z plovárny nahoru do restaurace. Ten kovový skřípot rozbil ticho a připomněl jim, že jsou jen součástmi obrovského mechanismu.
„Musíš jít,“ řekl Karel tiše, ale tentokrát v jeho hlase nebyla přísnost strážníka. „Než sem přijdou hosté a ty v tom svém lnu budeš vypadat jako přízrak z minulého století. Ale pamatuj, že ten výhled, který tě teď tak láká, ti nikdy nedá klid. Buděš se sem vracet, i když už tu nebudeš mít místo.“
Viktor pomalu pustil zábradlí. Jeho ruka byla bílá od napětí, ale tvář měla zvláštní výraz vítězství. Neotočil se k východu, ale ještě jednou zhluboka nasál vzduch, který chutnal po ozónu a svobodě. Bez slova se odvrátil a začal sestupat po schodech zpět do reality, tam, kde voda v bazénu byla příliš studená na to, aby v ní člověk mohl věčně plavat.
Karel zůstal stát na okraji sám. Podíval se na prázdné místo, kde před chvílí stál chlapec, a pak znovu na Prahu. Věděl, že Viktor se vrátí. Všichni se vracejí, protože jednou, když člověk spatří svět z tohoto konkrétního bodu, už mu žádná jiná výhledová plošina nestačí.
Kdo jednou pocítí ten závratný pocit moci nad městem, ten už nikdy nenajde pokoj v nížině.