Příběh: Barrandovský most
Václav si otřel dlaně o hrubé plátno pracovní sako, ale šedý prach z betonu se mu nechtěl zbavit. Cítil ho v každém nádechu, v každém pohybu, jako by se mu ta nová, syrová realita usadila přímo v plicích. Stál na okraji nedokončeného pletaže, kde se masivní, šedé pilíře tyčily k nebi jako prastaré, zbetonované bohy. Pod ním se rozprostíralo údolí, kde se Vltava líně převalovala v temnotě, a vzduch byl prosycen pachem mokrého kamene a ozónu.
Václav nečekal. Sledoval stíny na cestě, která vedla z Hlubočep. Když se konečně objevila postava, jeho srdce narazilo do žeber s takovou silou, až mu to způsobilo krátký, ostrý bod v hrudi.
Milena nebyla z tohoto světa šedi a prachu. Její kabát měl barvu podzimního listí, barvu, která v tomhle betonovém srážení s nehem byla téměř nepřirozená. Přišla tiše, její kroky na hrubém povrchu byly sotva slyšitelné proti vzdálenému hučení těžkých strojů a kovu narážejícího do kovu.
„Přišla jsi,“ řekl Václav. Jeho hlas zněl v tom otevřeném prostoru nečekaně cize, jakoby ho vítr okamžitě chtěl odnést pryč.
„Přišla,“ odpověděla a zastavila se jen pár kroků od něj. Nechtěla ho dotknout. Mezi nimi ležela ta propast, kterou tenhle most teprve pomalu, bolestivě překonával. „Všechno tam dole vypadá tak malé. Jako by to nebylo skutečné.“
Václav se podíval dolů. Viděl jen temnotu a nejasné obrysy krajiny, která se pod nimi zdála být v neustálém pohybu, přestože byla v nevýhoda. „Tohle není malost. Tohle je budoucnost. Celé město se bude hýbat podle těchhle linek. Bude to spojovat, Mileno. Budeme se moci pohybovat rychleji, snadněji...“
„Ale kam?“ přerušila ho. Její oči v šeru neviděly architekturu, viděly jen chladnou, nehybnou hmotu. „Budeme se pohybovat rychleji k místům, kde nepatříme? Tenhle most je obrovský, Václave. Je silný. Ale je to jen cesta přes nic.“
Václav cítil, jak mu pod kůží pulzuje chlad. Nebyl to jen mrazivý vítr z údolí, ale i ten neklid, který mu vzbuzovaly ty masivní, nedokončené tvary. Chtěl jí říct, že ty pilíře jsou jistota, že ta váha betonu je zárukou stability, kterou jejich životy postrádaly. Chtěl jí říct, že i když je všechno kolem nich šedé a neúprosné, on tu bude stavět něco, co vydrží.
„Nemůžu jít s tebou,“ vyřkl nakonec, aniž by o tom přemýšlel. Slova byla těžší než ty bloky, které jejich týmy zvedaly jeřáby. „Nemůžu opustit tohle. Moje ruce už jsou součástí téhle stavby. Jsou plné toho prachu.“
Milena se na něj podívala. V tom pohledu nebyl hněv, jen hluboké, tiché přijetí. Přistoupila blíž, tak blízko, že cítil vůni jejího parfému – něco květinového, co se v tomhle místě cítilo jako nepatřičný sen. Natáhla ruku a lehce mu přejela prsty po tváři. Její dotek byl jako záblesk světla v bouři.
„Pak zůstaň se svým kamenem,“ zašeptala. „Já se musím vrátit do světa, kde se barvy ještě neproběly.“
Otočila se. Václav ji neudržel pohledem. Sledoval, jak její postava mizí v šeru, jak se její barva ztrácí v nekonečné šedi okolí. Zůstal tam sám, na okraji gigantické, betonové konstrukce, která se teprve učila být mostem.
Vítr v pilířích začal hučet hlasitěji, jako by se snažil vyplnit tu prázdnotu, kterou po ní zanechala. Václav se znovu podíval na své ruce. Byly špinavé, tvrdé a nehybné.
Most se pomalu vyostřoval proti noční obloze, jako obrovský, neúprosný příslib, který však pro něj už dávno přestal být cestou domů.