Příběh: Barvířská 1
„Tady to je, schovej to hlouběji do škvír, než že by nás našli!“ zakřičel Mikuláš a prudce přítlačil těžkou dřevěnou truhlu do tmy úzkého chodby. Prsty mu krvácely z námahy, když s nohama v blátě táhl drahocenný náklad skrze vlhké podzemí, které se táhlo hluboko pod základem domu v ulici Barvířská. Vzduch zde chutnal po staré plísni a studené skále, která pohlcovala i slabý svit jediného tlejícího louče.
Kolem nich se otřásala země. Huk obléhání města Olomouc dopadal až sem do hloubek, jako by samotná země stnala nad osudem těch, kteří zůstali uvnitř hradeb. Mikuláš nebyl voják, byl to muž, který věděl, jak uchovávat věci, jež mají cenu vyšší než zlato. V truhle neležely mince, ale pergameny, kresby a rukopisy, které by v rukou nepřátel skončily v ohni.
„Jsme v bezpečí?“ šeptal za ním mladý pomocník Jan, který se tř्हál tak silně, až mu v rukou klapala kovová lampa.
Mikuláš neodpověděl. Opatrně zasunul truhlu do hluboké niky v zdi, kde kámen byl vlhký a kluzký. Pak s nárazem přisunul těžký kamenný blok, který sloužil jako zakrytí. Ticho, které následovalo, bylo děsivé. Bylo to ticho hrobů, přerušované jen vzdáleným křikem z povrchu.
Právě v ten moment se stalo něco, co Mikuláš nedokázal vysvětlit. Jakmile kamenný blok zapadl do svého lůžka, z hloubky chodby, tam, kde už žádný člověk nebyl, se ozval zvuk. Nebyl to hluk boje ani řev vojáků. Byl to čistý, vysoký tón, jako by někdo v hloubce země hrál na neviditelný nástroj. Zvuk byl tak čistý, že Jan ztuhl a zapomněl dýchat.
„Slyšíš to?“ vydechl Jan.
Mikuláš přikývl, ale v jeho očích byl strach. Zvuk se změnil v šepot. Nebyly to slova v žádném známém jazyce, spíše rytmické mumlání, které vibrovalo v samotných kostech. V tu chvíli se z tmy za nimi vyklonila postava. Nebyla to žádná z jejich party. Byl to muž v černém plášti s kapucí nataženou hluboko do tváře, jehož kroky nezněly na kamenné podlaze. Nevydával žádný zvuk, jen plynule klouzal po povrchu, jako by byl součástí samotného stínu.
Neznámý se zastavil přesně u místa, kde Mikuláš schoval truhlu. Nevydal jediné slovo. Pouze pomalu zvedl ruku a dotkl se kamene. V tom okamžiku se tón v prostoru změnil v hluboký, dunivý akord, který rozvibroval stěny domu nad jejich hlavami. Lampy zhasly. V naprosté tmě cítili náhlý poryv horkého vzduchu, který voněl po starém inkoustu a vykuřeném dřevě, ačkoliv v podzemí nebyl žádný oheň.
Když Jan po chvíli znovu zapálil knot, bylo tam prázdno. Neznámý zmizel, jako by ho nikdy nebylo. Ale zvuk, ten podivný hudební tón, přestal utichat. Proměnil se v jemné bzučení, které zůstalo viset ve vzduchu.
Mikuláš se pokusil znovu pohnout kamenným blokem, aby se ujistil, že je náklad stále uvnitř. Kámen však byl nehybný. Jako by se v jednu sekundu srostl se zbytkem zdi. Nikdy více se jim nepodařilo do té niky proniknout. Truhla s rukopisy zůstala uvězněna v kameni, v hloubce, kam už žádný živej člověk neslezl.
Mikuláš do konce svého života vyprávěl o muži v plášti a o písni, která stráhala věci z papíru. Říkal, že některé předměty nejsou schovány pro lidi, ale pro samotné místo, které je vyžádalo.
Kdo dnes prochází kolem domu číslo jedna v ulici Barvířské, možná pocítí pod nohama jemné chvění, které není způsobeno žádným dopravním prostředkem, ale ozvěnou té dávné, neviditelné melodie.