Příběh: bazilika svaté Ludmily
„Tady končí vaše cesta, pane Vlčeku, nebo začíná vaše pád,“ zasyčel muž v černém plášti a pevně sevřel ruku starosty. Vzduch kolem nich byl prosycen pachem čerstvého vápna a vlhkého kamene, který stoupal z hlubokých základů právě klesajících do země. Byl listopad roku 1888 a mráz už kousal do tváří, zatímco kolem nich v chaosu stavby řváli dělníci a skřípaly dřevěné jeřáby.
Vilém Vlček cítil, jak mu v kapse pálí obálka s papíry, které mohly zničit jeho jméno, jeho úřad i čest jeho rodiny. Stál na hranici budoucího chrámu, v srdci nových Vinohrad, kde se právě kladl základní kámen. Okolem něj se mísily hlasy zbožných žen ze spolku svaté Ludmily a ambiciózních stavitelů, ale on slyšel jen tlukot vlastního srdce, který připomínal údery kladiva do skály.
„Chci to všechno smazat,“ vydechl Vilém a pohled mu sklouzl k hlubokému rýci v zemi, kde se hromadily první kvádry neogotického srubu. „Změňte ty záznamy, udělejte cokoli, jen ať se pravda nikdy nedostane k povrchu.“
Muž v plášti se krátce zasmál, byl to zvuk připomínající drcení suchých listů. „Pravda má tendenci vyvstávat, pane starosto. Stejně jako ty věže, které sem plánujete. Čím výše stavíte, tím hlouběji musíte zapustit základy. A vy jste své základy postavil na písku.“
Vilém se prudce otočil. V ten moment ho zasáhl závan chladu, který nebyl z listopadového větru. Byl to mrazivý, čistý proud vzduchu, který ho donutil ztuhnout. Podíval se nahoru, kde se v šeru dne rýsoval obrys budoucího prostoru, který měl být domovem svatých. V tom prázdném prostoru, kde ještě nebyly žádné zdi, zahlédl cosi, co tam být nemohlo.
Byla to postava. Nebyla to žádná z přítomných osob. Byla to žena v bílém rouchu, tak jasném, že v šedém oparu pražského podvečera působila jako roztržená díra do jiného světa. Nestála na zemi, spíše v ní vplývala. Její tvář byla klidná, oči zavřené, a ruka byla natažená směrem k základnímu kameni, který právě teď s těžkým duněním zapadal do hlíny.
Vilém pocítil, jak mu z hrdla zmizí veškerý odpor. Ruka, která držela obálku, začala tříst. Ten pocit nebyl strachem z odhalení, ale náhlým, drtivým uvědoměním vlastní malosti. Vůně vápna zmizela a nahradila ji vůně čerstvých růží a starého pergamentu, tak silná, že mu zaplnila plíce a vyrazila dech.
„To není možné,“ zašeptal.
Postava se k němu pomalu otočila. Neřekla ani slovo, ale v jejím pohledu Vilém vyčetl celý svůj život – každou lživou smlouvu, každé zpronevěřené mince a každou noc nespanou z viny. Nebylo v tom odsouzení, ale hluboký, nekonečný smutek, který byl mnohem těžší než jakýkoli trest od soudu.
„Kdo jste?“ vykřikl, ale hlas mu ztuhl v krku.
Vteřinu poté, když se kolem nich rozlehl hromký zvuk dopadajícího kamene, postava zmizela. Zůstal jen prázdný prostor a muž v černém plášti, který se na něj díval s podivným výrazem v obličeji.
Vilém Vlček se nedíval na svého spojence. Pomalu vytáhl obálku z kapsy. Bez váhání ji přiložil k ostrému okraji jedné z kamenných desek a roztrhal ji v droby. Papírky začaly vířit ve větru jako bílé vločky sněhu a opadaly do čerstvě vykopané díry, kde se mísily s blátem a prachem.
„Co to děláte?“ vyhrkl muž v plášti. „Teď už nemáte žádnou pojistku!“
Vilém se jen mírně usmál. Cítil v hrudi zvláštní lehkost, jako by z něj právě spadla celá váha budoucího chrámu. „Právě jsem položil svůj vlastní základní kámen,“ odpověděl tiše.
Otočil se a pomalu odešel směrem k náměstí, zatímco za ním začala stoupat stavba, která měla jednou vzesmítit nebe. Nikdy nikomu nevyprávěl, co viděl v onom listopadovém šeru. Jen každou neděli, když už byla bazilika hotová a svatí v ní našli svůj odpočinek, stál v tichosti u oltáře a hledal v prostoru ten samý záblesk bílého roucha.
Kdo dnes vstoupí do chladu těchto stěn, možná pocítí ten samý náhlý proud vzduchu, který kdysi změnil osud jednoho muže.