Příběh: Bečovsko
Krev na kamenném prahu kaple zasychala do barvy starého vína a Oldřich z Oseka ji dlaní bezvýsledně roztíral do spár mezi pískovcové kvádry. V úzkém průzoru mezi stěnami údolí, kudy se líně valila řeka Teplá, se začal zvedat opar, studený jako dech mrtvého. Hradní věž se tyčila nad srázem jako zaťatá pěst, ale v jejích komnatách dnes panovalo ticho, které nebylo přirozené. Nebylo to ticho klidu, ale ticho zadrženého dechu.
Zikmund, správce bečovského panství, se objevil ve dveřích s pochodní v ruce. Plamen se třepetal v průvanu, který si razil cestu gotickými klenbami, a vrhal na stěny dlouhé, křivé stíny. „Už jsi to našel?“ vyhrkl a jeho hlas se odrazil od kamene jako úder kladiva. Oldřich neodpověděl. Jen upřeně hleděl na stříbrnou sponu, která ležela uprostřed podlahy, opuštěná a podivně vychladlá. Patřila ženě, která před úsvitem procházela lipovou alejí směrem k bažinatým břehům pod Zelenou horou. Od té doby ji nikdo nespatřil, ačkoliv psi, vedení stopou, se u paty hradní skály pokaždé zastavili, zakňučeli a s ocasem mezi nohama prchali zpět do stájí.
Zikmund přistoupil blíž, jeho boty skřípaly o nerovnou dlažbu. „Ta řeka si bere své, Oldřichu. Vždycky si brala. Ale ona nebyla z těch, co by skočily.“
Oldřich konečně vstal. Kolena ho bolela z dlouhého klečení na chladném podkladu. „Neskákala. Někdo ji vedl. Cítil jsem to, když jsem procházel kolem Černého rybníka. Vzduch tam chutnal po železe a hnilobě, jako by se sama země pod nohama otevírala.“ Ukázal prstem kamsi do hloubi lesa, kde koruny stromů tvořily neprostupnou hradbu nad údolím. „Slyšel jsem její hlas. Nebyl to křik o pomoc. Bylo to volání jménem, které nesmí být vysloveno mezi živými.“
Zikmundovi ztuhla ruka s pochodní. Plamen na okamžik zhasl a místnost pohltila hustá, dusivá tma. V tom okamžiku se ozval zvuk – pomalé, těžké šourání po kamenném schodišti, které vedlo do útrob podhradí. Nebylo to lidské, nebyla to chůze. Bylo to, jako by se kámen třel o kámen, rytmicky a nelítostně.
„To není možné,“ zašeptal Zikmund, ale jeho hlas se zlomil v hrdle. „Dveře do podzemí jsou zapečetěny od té doby, co se ztratil i kovář. Nikdo tam nemohl vstoupit.“
Oldřich se nepohnul. Jeho zrak byl upřen do černočerné tmy chodby. „Kdo říká, že vstoupil zvenčí? Co když to, co je tam dole, jen dlouho čekalo na správnou chvíli, aby si vzalo, co mu bylo kdysi slíbeno?“
Z chodby zavál ledový závan, který s sebou přinesl pachuť vlhkého jehličí a staré plísně. Na podlaze kaple se objevila mokrá stopa, vtisknutá do prachu, který se zde usazoval celá staletí. Nebyla to stopa lidské nohy. Měla příliš mnoho prstů, příliš dlouhé drápy. Zikmund couvla a narazil zády do studené zdi. Pochodeň mu vypadla z ruky a zasyčela v kaluži vody, která se náhle objevila na dlažbě, ačkoliv strop byl suchý jako troud.
„Ona se nevrátila,“ zašeptal Oldřich a jeho hlas zněl jako z hrobky. „Ona se stala součástí toho, co se skrývá pod našima nohama. Slyšíš to? Ten rytmus?“
Šourání ustalo. Nyní bylo slyšet jen tlukot srdce, ale nebylo jasné, zda bije v hrudi jednoho z nich, nebo vychází ze zdí samotného hradu. Zikmund se pokusil vykřiknout, ale místo slov mu z úst vyšla jen hustá, tmavá tekutina, která se okamžitě vsákla do podlahy. Oldřich se usmál, ale byl to úsměv člověka, který se právě smířil s tím, že jeho jméno bude vytesáno do historie, o níž nikdo nechce vědět.
Všechno se náhle uklidnilo. Hrad Bečov nad Teplou opět stál ve své gotické majestátnosti, obklopen tichým lesem a mlhou, která se převalovala přes řeku. Jen ta stříbrná spona v kapli zmizela, jako by ji kámen sám pohltil. Kdo přijde dnes a sestoupí do hlubin pod hradbami, možná ucítí ten samý chlad a uslyší v ozvěně svých vlastních kroků šourání, které nikdy neutichlo. Zdi se zdají být pevné, ale v jejich spárách stále pulzuje tajemství, které čeká, až si další návštěvník přijde pro odpověď, aniž by tušil, že cena za ni je životem vykoupená mlčenlivost, kterou hradní skála nikdy nevrací.