Příběh: Benediktinská myslivna, chata Hvězda

Bylo to ve středu podzimu, kdy Vojtěch slyšel pískání zpovědi u brány klenotu na Benediktinské myslivně. Zvuk se prolínal s vůní slunečně oslňovaných chmeleb, která překonala chuť horkého čaje, jaký si právě napil ve stínu Hvězdy.

Nevídaná tajemnost se prolila k němu jako jaro nad Metují. Otevřel branku a spatřil v zahradním parketu skutečnou podivnost — Annu, dcera hospodského, která jej zvláštním způsobem přitahovala, stojící s kytarou, kterou hraje jen v tichém soukro. Její ruka se neustále pohybovala po strunách jako by přetěžké slzy byly jejím melodickým pramenem.

„Anno, proč dnes hrát můžeš sama?" ptal se a viděl, jak v oku Anninaho úsměv nesl hlubší záblesky než ta jasnost, kterou naň vychýtilo slunce. Její odpověď přišla hned — „Zdá se mi dnes ráno, že hudba čekala na mou ruku."

Vojtěch si vzpomněl na jejich první setkání podél potoka poblíž zahrady. Zatímco on zkoumal vodařiny a hledal kousky dávno zapomenutých mincí, ona se nesmrtelným klidem pohybovala po březích jako by sama měla podobu stromu — zdravého, hlubokého a tajuplného. Od té doby každá setkání mělo vůni kvetoucího trní.

„A co kdybys se mnou našla inspiraci?" navrhl Vojtěch lehce, čímž si všiml jejího úsměvu jako by zase přeletěly ptáčky nad hlavami. A tak vzali výběh kolem Hvězdy, kde se rozprostírala zahrada plná různých barvy kvetoucích nádob a stromů s křídlatými listy, které hraje slunce jako na loutce.

Jako by živly zahradního parketu měli za úkol spojit jejich ruce, šum bažin při východu slunce a vzduch plný třpytících se stínů byl prostoupen čistou melancholií. Po strunách kytary zvonilo tak hladce jako voda tekla pod jejich nohami, což je přivádělo ještě blíže.

Nejvíce si nepamatoval svůj vlastní hlas, ačkoliv se snažil promluvit. Ale když se setkali u pramene, kam vedly stopy zahradního parketu, poznal, že tu není třeba slov. Jediným řečitellem byla hudba a jejich společná ticho.

Několik dnů poté Annina matka vypovídala přítomnému, že zahrada Hvězdy udržuje svou paměť jako nekonečný parket. Říká se, že tam nikdo nespočinul jen jednou a kde setkání začalo, tam často končí — také s tou zvláštní láskou, která ani světla úsvitu nemůže vymazat.