Příběh: Bezručova 18
„Tady to končí, Matěji, víc z tebe nevytáhnu!“ zakřičel Jakub a prudce přítiskl mladého muže k chladnému kameni stěny. Vzduch v úzké uličce byl hustý, cítit z něj byl vlhký sklep a starý prach, který se mísil s vůní blízkého trhu.
Matěj se jen zhoupnutím hlavy opřel o hrubý povrch zdiva a v očích mu plála zvláštní, horečnatá záře. V ruce svíral malý stříbrný klíč, který se v šeru téměř neviděl, ale přesto vyzařoval zvláštní chlad. Jakub, městský strážce s tváří zrudlou hněvem, mu z ruky klíč vytrhl a s hlasitým zaklapáním zavřel těžké dveře domu.
Krok vpřed, ticho, a pak jen zvuk jejich vlastních dechů v prostorách, kde se klenby přízemí hroutily do temnoty. Jakub věděl, že tento dům je starý, že pod jejich nohama hluboko v zemi spí gotické chodby, které nikdo už dávno neprozkoumal. Ale to, co Matěj tvrdil, bylo šílenství. Tvrdil, že v hloubce sklepení existuje místnost, která nemá žádné dveře, a přesto do ní lze vstoupit, pokud člověk zná správný rytmus kroků po kamenné dlažbě.
„Ukaž mi to, nebo tě nechám v žaláři do konce života,“ sykl Jakub a tlačil Matěje směrem klyněm do sklepa.
Sestup byl prudký. Vzduch se změnil, stal se těžkým a lepivým, jako by dům dýchal. Matěj nepromluvil ani slovo. Jen šel dopředu, jeho boty rytmicky klapaly o kameny. Tlouk, tlouk, pauza. Tlouk, tlouk, pauza. Jakub ho následoval, přestože mu v zátylku tlouklo varování. Světlo jediné svíce, kterou nesli, vrhalo na klenby obrovské, tančící stíny, které připomínaly prsty sahající po jejich krku.
Když došli do nejhlubšího koutu, kde stěny byly tak tlusté, že světlo dne sem nikdy nedosáhlo, Matěj zastavil. Stáli před hladkou stěnou z pískovce. Nebyl tam žádný zámek, žádná spára, jen starý, okosený portál nahoře, který s tímto místem v hloubce neměl žádnou spojitost.
Matěj položil ruku na kámen. Nezakřičel, nešeptal. Jen jemně přejel prsty po povrchu, jako by hladil tvář milované ženy. V tu chvíli se ozval zvuk. Nebylo to zaklapání zámku ani vrzání dřeva. Byl to zvuk tisíce skleněných zvonků, které někdo rozbil najednou. Jakub ucouzl, svíce v jeho ruce ztřesala plamen a v místnosti nastala absolutní, hmatatelná tma.
„Co jsi udělal?“ zařval Jakub a začal šmátrat v temnotě, aby našel Matěje.
Jenže pod prsty nahmatal něco, co tam být nemělo. Místo studené zdi cítil vteřinu teplo lidského těla, jemné vlnění šatů a vůni lilií, která v plzeňských sklepích v zimě neměla jak kvést. Jakub prudce zapálil novou svíčku.
Matěj byl pryč.
Nebyla tam žádná díra ve zdi, žádné tajné dveře, žádný průchod. Jen hladký kámen, který tam byl pravděpodobně od doby, kdy se město zakládalo. Jakub zůstal stát v tichu, které bylo tak hluboké, až slyšel vlastní srdce. Vzpomněl si na stříbrný klíč, který mu předtím z ruky vypadl. Stočil se a uviděl ho ležet na zemi. Klíč byl nyní horký, až žhavý, a z jeho povrchu stoupala tenká struna dýmu.
Jakub z domu utekl, ne bez toho, aby za sebou zaklapal všechny dveře. Nikdy už tam nevrátil. Plzeň se později změnila, dům prošel přestavbami, fasády se srovnály a v ulicích se rozrostl nový řád. Ale ti, kteří v domě na Bezručově bydlí, občas v noci slyší z hloubky sklepení rytmické tloukání bot o kámen.
Kdo z nás by neodvážil sestoupit do tmy, jen aby zjistil, kam ten rytmus vede?