Příběh: Biskupský dvůr
Krev na gotické cihle nevysychala, jen temněla v mělkých rýhách vypáleného jílu, zatímco se Mikuláš snažil setřít skvrnu z prstů dřív, než se ozve další klepání na těžké dubové dveře proboštství. Světlo svíce, která skomírala v průvanu linoucím se z úzkého, lomeného okna, vrhalo na stěny věže zlověstné, protáhlé stíny, v nichž se zdálo, že se postavy světců z fresek na stropě pohnuly. Mikuláš ztuhl. Zvenčí, z nádvoří pod Petrovem, nezněl křik, ani dupot stráží, jen táhlý, kovový zvuk, jako když někdo pomalu táhne řetěz po vlhkém kameni.
Polož tu dýku, Mikuláši, zazněl hlas z rohu místnosti, kde tma byla hustší než kdekoli jinde.
Mikuláš sebou trhl a otočil se. V koutě stála postava, jejíž obrysy se ztrácely v šeru, ale v očích jí odlesk plamene svíce vytvořil dva ostré, stříbřité body. Byl to probošt, nebo alespoň to, co z něj zbylo po té dlouhé noci, kdy se zdi začaly chvět a vzduch v místnosti zhoustl pachem ozónu a tlejícího listí. Muž udělal krok vpřed a podlaha pod ním nezavrzala, přestože byla pokryta vrstvou prachu a úlomků staré omítky.
Ptal ses, co se skrývá pod základy, když jsme kopali základy pro novou přístavbu, pokračoval ten hlas, který zněl jako drcení kamene o kámen. Už to víš. Už jsi tu pečeť porušil.
Mikuláš chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl stažené ledovým sevřením. Chtěl utéct k oknu, přeskočit římsu a běžet dolů k městu, pryč od toho místa, kde se čas zdál být uvězněn v neustálém opakování jednoho jediného okamžiku. Ale nohy měl jako z olova. Podíval se na své ruce; krev na nich už nebyla tekutá, změnila se v černý prach, který se mu vsakoval přímo do kůže. Vůně starého, zatuchlého pergamenu a vlhkého podzemí zaplnila celou místnost.
Podívej se na tu věž, Mikuláši, řekl muž a ukázal dlouhým, nepřirozeně vyhublým prstem na stěnu, kde freska zobrazující světce náhle ztratila své barvy a zbyl jen obrys něčeho, co připomínalo hladovou tlamu. My jsme tu jen hosté, kteří si myslí, že jsou pány. Ale kámen si pamatuje každou kapku, kterou do něj vsákli ti před námi.
Z nádvoří se ozval zvuk připomínající náraz obrovského kusu železa o dlažbu. Mikuláš konečně našel sílu k pohybu a vrhl se k oknu. Dole, na nádvoří, které mělo být prázdné, spatřil postavy. Nebyli to lidé z masa a kostí, jen mlhavé výpary, které se shlukovaly kolem Merkurovy kašny. Pohybovali se v kruhu, jejich tváře byly vyhlazené, bez očí a úst, a v rukou drželi předměty, které vypadaly jako mince, ale měly hranice, jež se neustále měnily a tekly jako rtuť.
Proč se nevrátí tam, odkud přišli? vydechl Mikuláš, aniž by spustil oči z toho přízračného shromáždění.
Protože ty jsi odemkl bránu, která neměla být nikdy nalezena, odpověděl muž za jeho zády. Nyní se jeho hlas ozýval přímo v Mikulášově mysli, jako by mu někdo do lebky vkládal rozžhavené železo. Budeš muset zaujmout jejich místo, dokud někdo jiný nepřijde a neudělá stejnou chybu. Tady pod Petrovem se historie nečte v knihách, tady se historie stává vězením pro ty, kteří jsou příliš zvědaví.
Mikuláš cítil, jak se stěny věže začínají zužovat. Lomené okno, kdysi jediná cesta k úniku, se proměnilo v úzkou škvíru, skrze niž pronikalo jen mdlo modré světlo. Chtěl se otočit, chtěl vidět tvář toho, kdo k němu mluví, ale jeho krk byl ztuhlý v nehybné křeči. Naposledy se podíval na své ruce, které teď vypadaly jako zšedlý, hrubý kámen, a pak na fresku na protější zdi. Postava světce na ní už nebyla – na jeho místě se objevila nová tvář, mladá, vyděšená, s očima rozšířenýma hrůzou, která hleděla přímo na něho.
Byla to jeho vlastní tvář.
Když příští ráno první sluneční paprsek dopadl na nádvoří Biskupského dvora a osvítil chladné dlaždice, po Mikulášovi nezůstala ani stopa, jen na jedné z cihel v patře věže zůstala tmavá skvrna, která se nikdy nepodařila smýt a která dodnes, za určitých nocí, začne neznatelně pulzovat v rytmu tlukoucího srdce.