Příběh: Blücherův palác
Kněz Mikuláš prsty pevně sevřel okraj pergamenového svitku, až se mu konečky zbělely, a ani se nepohnul, když se zpoza těžkých dubových vrat ozvalo táhlé skřípění. Vzduch v gotické síni byl nasycen pachem vlhkého kamene a něčím dalším, co připomínalo spálenou síru smíšenou s vůní sušených bylin. Z temného kouta, kde se ve stínech míhaly odlesky skomírající svíce, vystoupila postava v dlouhém rouchu. Nebyl to žádný z jeho pomocníků. Cizinec se zastavil uprostřed místnosti, právě tam, kde podlaha podivně vibrovala, jako by hluboko pod základy domu tepalo srdce, které dávno mělo přestat bít.
Polož tu lampu, Mikuláši, zaznělo z úst muže, jehož tvář zůstávala skrytá pod kápí, a hlas zněl, jako by se dral z hrdla prožraného rzí. Kněz zaváhal. V rukou držel klíč, který mu kdysi svěřil poutník z dalekých krajů s varováním, že brána, kterou otevírá, nevede jen do sklepení tohoto domu, ale kdesi do míst, kde čas ztrácí svou pevnost. Mikuláš pohlédl na zeď, kde se v mihotavém světle zdálo, že malta mezi kameny pulzuje v rytmu jeho vlastního dechu.
Zdi tohoto domu si pamatují více, než kolik dokáže pojmout vaše křehká mysl, pokračoval příchozí a pomalu vykročil vpřed. Jeho kroky nevydávaly na podlaze žádný zvuk, jako by se vznášel několik palců nad prachem staletí. Mikuláš ucítil, jak se mu ježí chlupy na zátylku, zatímco v místnosti náhle poklesla teplota tak prudce, že se mu z úst při každém výdechu vyvalil obláček páry. V tom okamžiku zhasly všechny svíce v domě, ale prostor nezůstal temný. Stěny začaly slabě světélkovat namodralým svitem, který odhaloval staré kresby vryté hluboko do omítky – hvězdné mapy a geometrické obrazce, které se před jeho očima začaly pomalu otáčet.
Co hledáš pod mým prahem? vyhrkl kněz a v hlase se mu zachvěl strach, který se snažil zakrýt autoritou svého úřadu.
Nehledám, odpovídal cizinec a zastavil se těsně před ním. Já jen vracím to, co bylo příliš dlouho drženo v zajetí kamene.
Cizinec vztáhl ruku a dotkl se stěny. V ten moment se ozvalo dunění, jako by se celá Opava otřásla v základech. Mikuláš vykřikl, když podlaha pod jeho nohama zmizela a on se propadl do víru barev a zvuků, které nedokázal popsat. V příští vteřině však opět stál na pevném povrchu, ale místnost vypadala jinak. Okna byla vyšší, vzduch voněl drahými parfémy a z dálky se ozývala hudba smyčců, která jako by přicházela z budoucnosti, jež se prolnula s jeho přítomností.
Kněz se rozhlédl. Místnost byla prázdná, jen na stole ležel ten samý pergamen, který držel před okamžikem, ale nyní byl pokrytý podivnými znaky, které se neustále měnily. Když znovu zvedl hlavu, uviděl v zrcadle na protější stěně svůj odraz – nebyl to on. Byl to muž v šatech, které nikdy neviděl, s tváří, která nesla stopy všech majitelů, kteří kdy tímto domem prošli.
Když druhý den ráno služebníci vtrhli do síně, našli kněze Mikuláše sedět na podlaze. Zíral do prázdné stěny a v rukou držel jen hrst písku, který se pomalu sypal mezi prsty a zářil jako hvězdný prach. Na otázky neodpovídal, jen se občas slabě usmál, jako by slyšel melodii, kterou nikdo jiný vnímat nemohl.
Stavba, která kdysi hostila císaře i alchymisty, dodnes mlčí o tom, co se onoho večera v jejích útrobách doopravdy otevřelo. Dům v centru Opavy dál chátrá, jeho fasáda se drolí a střecha se poddává vlivům počasí, ale ti, kteří vejdou dovnitř v tichou noc, občas přísahají, že za stěnami slyší ozvěnu kroků někoho, kdo stále čeká na správný okamžik, aby dokončil svůj experiment. Přijďte se přesvědčit sami, zda je to jen vítr hrající si v prázdných chodbách, nebo zda je pod nánosy staré omítky stále uvězněna brána, která odmítá zůstat navždy zavřená.